Masoretský text

Hebrejština se psala jen souhláskami. Po staletí opisovali písaři knihy hebrejské Bible ručně, a aby své opisy ověřili, počítali verše, slova a písmena každé knihy. Na počátku druhého století n. l. se mezi Židy stala jedna podoba souhláskového textu standardní; svitky od Mrtvého moře ukazují, že sahá mnohem hlouběji do minulosti, ale také, že vedle ní byly v užívání i jiné podoby textu.

Zhruba mezi lety 500 a 1000 n. l. pracovali židovští učenci zvaní masoreti – z masorah, „tradice“ –, hlavně v Tiberiadě u Galilejského jezera. Doplnili samohláskové značky a přízvuky, aby předali přijaté čtení, s poznámkami na okraji. Kde se domnívali, že opisovač chyboval, ponechali napsané slovo a poznamenali, co se má číst. Čtenáři místo Božího jména JHVH říkali Adonaj, „Pán“, a masoreti k němu připsali samohlásky slova Adonaj – odtud pochází podoba „Jehova“. Aleppský kodex, opatřený vokalizací Aharonem ben Ašerem v 10. století, přečkal nepokoje roku 1947 jen zčásti; Leningradský kodex, opsaný roku 1008 n. l., je nejstarší úplný rukopis hebrejské Bible a základ dnešních odborných vydání.