Velké kodexy

V prvním století n. l. se objevil nový druh knihy, kodex: listy papyru nebo pergamenu, přeložené a sešité ve hřbetu jako dnešní kniha. Dalo se psát po obou stranách, místo se v něm snáze hledalo a vešla se do něj všechna čtyři evangelia spolu. Křesťané patřili k jeho prvním uživatelům. Ve 4. století byly křesťanské Bible většinou pergamenové kodexy; kolem roku 332 n. l. objednal císař Konstantin padesát pergamenových Biblí u Eusebia, biskupa v Caesareji.

Tři velké kodexy obsahují téměř celou Bibli v řečtině, s knihami, které jsou v pravoslavných a katolických Biblích. Vatikánský kodex ze 4. století je ve Vatikánské knihovně nejméně od roku 1475. Sinajský kodex z poloviny 4. století nalezl Constantin von Tischendorf v letech 1844–1859 v klášteře svaté Kateřiny na hoře Sinaj. Jak opustil klášter, je dodnes sporné – podle jednoho názoru jako dar ruskému carovi, podle jiného jako výpůjčka, která nebyla nikdy vrácena; jeho větší část je od roku 1933 v Londýně. Alexandrijský kodex z 5. století přišel z Egypta a roku 1627 byl darován anglickému králi Karlu I. Vatikánský i Sinajský kodex končí Markovo evangelium veršem 16,8.