Svitky, papyrus a pergamen

Lidé ve světě Bible psali na mnoho druhů podkladů: v Mezopotámii na hliněné tabulky, do nichž se vtlačovalo rydlem, na dřevěné destičky potažené voskem, jako ta, o kterou požádal Zachariáš (Lukáš 1,63), a na hliněné střepy, nejlevnější ze všeho – dopisy na střepech byly nalezeny v Lachis a Samaří. Na delší texty byl papyrus, vyráběný v Egyptě od počátku třetího tisíciletí př. n. l. z proužků dřeně rákosu, kladených křížem a slisovaných do listů. Řekové nazývali dřeň byblos, z čehož vzniklo biblion, „kniha“, a slovo „Bible“; „papír“ pochází z „papyru“.

Papyrus vydrží jen na velmi suchých místech, jako v písku Egypta a v jeskyních u Mrtvého moře. Židovští písaři opisovali knihy hebrejské Bible na kůži. Pergamen – kůže, z níž byly oškrábány chlupy a která byla vyhlazena – se začal užívat zhruba od třetího století př. n. l.; nejjemnější druh, velin, se dělal z kůže telat, jehňat nebo kůzlat. Listy se sešívaly do svitku, často asi 9 metrů dlouhého, a četly se sloupec po sloupci. Perem byl seříznutý rákos, inkoustem většinou saze smíchané s klovatinou a nožem se ořezávala pera i svitky.