Bible › Plány čtení › Čtení s komentářem

1. Den 1

   Na počátku

   1 Mojžíšova 1

   O knize. První kniha Mojžíšova (Genesis) je knihou počátků: světa, lidstva i rodu Abrahama, Izáka a Jákoba. Podle tradice ji napsal Mojžíš. Zahrnuje nejdávnější dobu a věk praotců (asi 2100–1700 př. n. l.) a odehrává se v Mezopotámii, Kanánu a Egyptě. Její oddíly začínají hebrejským nadpisem toledoth, „toto jsou dějiny“.

   Obvyklé hebrejské slovo pro Boha, elohim, má tvar množného čísla, ale pojí se se slovesy v čísle jednotném, a sloveso bara (stvořit) má ve Starém zákoně za podmět vždy Boha. Slova „nesličná a pustá“ překládají hebrejské tohu a bohu, zhruba „divočina a pustina“. Nebe je zobrazeno jako klenba mezi vodami. Slunce a měsíc, které uctívali sousedé Izraele, nejsou ani pojmenovány. Hebrejský den začínal při západu slunce.

2. Den 2

   Had a zahrada

   1 Mojžíšova 3

   Hebrejské slovo pro hadovu chytrost, arum, se ozývá ve slově arummim, „nazí“, na konci předchozí kapitoly: muž a žena byli nazí a zranitelní, had byl lstivý. Výraz, který se často překládá „k větru dennímu“, nejspíš znamená večerní vánek, i když někteří v něm čtou zvuk bouře, jež ohlašuje Boží přítomnost. Jméno Eva (khawah) zní podobně jako hebrejské sloveso „dávat život“. Cestu zpět zahrazují cherubové, okřídlení strážci Boží přítomnosti. V knize Genesis znamená odchod na východ často vzdálení od Boží přítomnosti nebo požehnání.

3. Den 3

   Potopa

   1 Mojžíšova 7

   Vyprávění přesně datuje začátek potopy, na sedmnáctý den druhého měsíce, což mu dodává ráz záznamu. Vody přicházejí zdola i shora a ruší hranice stanovené ve vyprávění o stvoření, kdy byly vody odděleny a objevila se souš. Sloveso užité o stoupajících vodách, „rozmnožily se“, je totéž, jaké se při stvoření užívá o živých tvorech, kteří naplňují zemi. Zvířata „čistá“ navíc sloužila jako potrava a k Noémově oběti, i když podrobné zákony o pokrmech přišly až později na Sinai. Čtyřicet je v Bibli číslo často spojované se zkouškou.

4. Den 4

   Babylonská věž

   1 Mojžíšova 11

   Příběh se odehrává v Babylónii, v jižní Mezopotámii, kde byl nedostatek kamene, a tak stavitelé používali pálené cihly a smolu z přírodního asfaltu; Kanán měl naproti tomu kamene hojnost. Věž byla nejspíš zikkurat, stupňovitá chrámová věž, kterou Babyloňané pokládali za posvátnou horu, kde bohové sestupovali na zem. Jméno Bábel zní podobně jako hebrejské slovo pro „zmást“. Kapitola pak sleduje Semův rod až k Táremu, jehož rodina opustila Ur, jedno z hlavních měst Sumeru nedaleko Perského zálivu, a odešla do Cháranu, obchodního střediska asi 550 mil na severozápad, známého uctíváním měsíce.

5. Den 5

   Abram odchází do Kanánu

   1 Mojžíšova 12

   Abram dorazil do Kanánu, ale žil tam jako dočasný přistěhovalec a přesouval svůj tábor, protože úrodnou zemi drželi Kananejci. Dub More u Sichemu byl nejspíš kananejské posvátné místo: More znamená „učitel“ a háje bývaly v Kanánu svatými místy. Abram tam a nedaleko Bethelu stavěl oltáře. Když přišel hlad, odešel do Egypta, který, zavlažovaný Nilem, býval často poslední oblastí, jež hladem trpěla. „Farao“ je titul, ne osobní jméno. To, že Sarai nazval svou sestrou, může odrážet zvyk, podle něhož sňatek sestry sjednával bratr. Celá epizoda se úzce podobá pozdějšímu pobytu Izraele v Egyptě.

6. Den 6

   Smlouva s Abramem

   1 Mojžíšova 15

   Bezdětný Abram se obával, že jeho majetek zdědí jeho správce Eliezer z Damašku, jak bylo zvykem, když muž neměl syna; hebrejština si tu hraje se zvukem slova „Damašek“ a slova pro „dědice“. Obřad odráží starověký způsob zpečetění přísahy: zvířata se rozpůlila a ten, kdo dával slib, ručil za své slovo životem (srov. Jeremjáš 34). Hebrejský obrat doslova mluví o „rozetnutí“ smlouvy. Čtyři sta let útlaku je zřejmě zaokrouhlené číslo. Podle hebrejské chronologie se exodus odehrál kolem roku 1446 př. n. l., mnozí badatelé jej však kladou kolem roku 1270 př. n. l.

7. Den 7

   Abraham a Izák na hoře Moria

   1 Mojžíšova 22

   Zemi Moria ztotožňuje kniha Letopisů s pahorkem, na němž později stál chrám v Jeruzalémě, a pozdější Izraelci četli tento příběh ve světle bohoslužby, která se tam konala. Jméno, které Abraham dává tomu místu, Yahweh-Yireh, znamená „Hospodin opatří“; příběhy praotců často vtělují svou hlavní myšlenku do jména. Izraelský zákon později oběti dětí výslovně odsoudil. Kapitola končí zprávou o Abrahamově bratru Náchorovi na východě, k jehož rodině patří Rebeka, budoucí Izákova žena, a syn jménem Uz, možná předek Joba.

8. Den 8

   Jákobův sen v Bethelu

   1 Mojžíšova 28

   Jákob putuje na sever k rodině své matky, aby si našel ženu uvnitř rodu, jak to dříve učinila Abrahamova rodina. Izák mu žehná ve jménu El-Shaddai, tradičně „Bůh všemohoucí“. Hebrejské slovo pro „schodiště“ (tradičně „žebřík“) se jinde v Bibli nevyskytuje; nejspíš připomínalo rampu nebo schodiště vedoucí na zikkurat, chrámovou věž chápanou jako spojení mezi nebem a zemí. Kámen u Jákobovy hlavy byl nejspíš velký a sloužil spíš jako úkryt než jako polštář. Politím olejem se věc oddělovala k posvátnému užití a Bethel („dům Boží“) se později stal významným svatým místem Izraele.

9. Den 9

   Jozef prodán do Egypta

   1 Mojžíšova 37

   Touto kapitolou začíná příběh Jozefa, jedno souvislé vyprávění, které se tónem liší od dřívějších částí knihy Genesis. Jozefovi je sedmnáct let a je prvním synem Jákobovy nejmilejší ženy Ráchel. Vzácný oděv ukazoval, že mu otec zamýšlel dát největší díl dědictví; změny oděvu v celém příběhu označují změny postavení. Sny se braly vážně jako Boží poselství, zvlášť když se opakovaly. Bratři pásli stáda daleko od domova: Sichem leží asi padesát mil severně od Hebronu a Dotain asi patnáct mil dál. Obchodníci jsou nazýváni Izmaelci i Madiánci; „Izmaelci“ mohlo být obecné označení pouštních kmenů.

10. Den 10

    Pohřeb Jákoba a Jozefa

    1 Mojžíšova 50

    Jákobovo tělo bylo nabalzamováno po egyptském způsobu a Egypt ho oplakával sedmdesát dní, jen o dva dny méně, než trval smutek za faraona. Jozef potřeboval faraonovo svolení, aby mohl opustit svůj úřad a pohřbít otce v Kanánu; byl to jeho první návrat domů po třiceti devíti letech. Výraz „narodili se na Jozefových kolenou“ popisuje symbolický úkon: položením novorozenců na kolena se prohlašovalo, že patří do rodové linie. Jozef žádal, aby jeho kosti byly jednou vyneseny z Egypta; podle knihy Jozue byly později pohřbeny v Sichemu. Jeho smrtí končí věk praotců.

11. Den 11

    Otroctví v Egyptě

    2 Mojžíšova 1

    O knize. Druhá kniha Mojžíšova (Exodus) vypráví, jak byli Izraelci vysvobozeni z otroctví v Egyptě, přijali smlouvu na hoře Sinai a postavili svatostánek. Podle tradice ji napsal Mojžíš, mnozí badatelé to však zpochybňují. Události se obvykle datují buď kolem roku 1446 př. n. l., nebo kolem roku 1270 př. n. l. Název pochází z řeckého exodos, „cesta ven“.

    Přibližně v letech 1650 až 1550 př. n. l. vládli severnímu Egyptu semitští vetřelci zvaní Hyksósové; po jejich vyhnání mohli noví vládci nedůvěřovat všem Semitům, včetně Izraelců. Fiton a Ramesses se ztotožňují s místy postavenými v pozdní době bronzové. Na severu byl nedostatek kamene, a proto byla většina staveb z cihel sušených na slunci a smíšených se slámou. Původ slova „Hebrej“ není jasný.

12. Den 12

    Hořící keř

    2 Mojžíšova 3

    Mojžíš se setkává s Bohem na hoře, která se zde nazývá Oréb a jinde obvykle Sinai; obě jména nejspíš označují tutéž horu. „Oplývající mlékem a strdí“ popisuje bohatou zemi s pastvinami pro stáda a květy pro včely. Kanán, úzký pruh země mezi Středozemním mořem a Arabskou pouští, byl křižovatkou obchodu mezi Egyptem a zbytkem Předního východu a byl o něj veden tvrdý boj. Boží jméno Yahweh je nejspíš tvarem hebrejského slovesa „být“. Pozdější Židé je nevyslovovali a místo něj četli adonay („pán“); jeho přesná výslovnost není známa a „Jehova“ je umělé spojení obou slov.

13. Den 13

    První Pesach

    2 Mojžíšova 12

    Měsíc Pesachu, Abib, později nazývaný babylonským jménem Nisan, připadá na březen a duben, kdy mnohé starověké národy slavily jarní svátky. Yzop, malý keř s tuhými, hustými větvemi, sloužil jako štětka. Nekvašený chléb připomínal lid, který odchází ve spěchu, a jídlo se jedlo v cestovním oblečení. Židé slaví Pesach dodnes. Údaj 600 000 mužů je sporný: může být doslovný, nebo symbolický, anebo hebrejské elep („tisíc“) mohlo označovat vojenský oddíl. Řecký a samaritánský text počítají 430 let od Abrahamovy doby.

14. Den 14

    Přechod přes moře

    2 Mojžíšova 14

    Přesná poloha míst Fiarot, Magdal a Belsefon, kde Izrael tábořil u moře, dnes není známa. Egypt byl největší vojenskou mocností své doby a jeho lehký válečný vůz byl nejvyspělejší zbraní: rychlý a snadno ovladatelný, často vezl vozataje a bojovníka, a možná proto se v textu mluví o velitelích. Hebrejské slovo pro Boží „slávu“, kabod, nese význam tíhy a důležitosti. Výraz o kolech egyptských vozů chápou starověké překlady různě; možná se lehká kola lámala v hlubokém písku tam, kde předtím byla voda.

15. Den 15

    Deset přikázání

    2 Mojžíšova 20

    Smlouva na Sinai má podobu starověkých blízkovýchodních smluv, v nichž velký král stanovil podmínky poddanému národu: jméno krále, přehled minulých událostí, podmínky, písemný opis, svědky a požehnání a kletby. Zde úvod jmenuje Krále a připomíná vysvobození z Egypta. Jinde hebrejský text nazývá tato přikázání „Deset slov“. Sloveso v přikázání proti vraždě označuje protiprávní zabití, ne každé zabití. Oltáře měly být z hlíny nebo z neopracovaného kamene, bez stupňů, snad aby se izraelská bohoslužba odlišila od kananejských obřadů.

16. Den 16

    Zlaté tele

    2 Mojžíšova 32

    Modlou mohl být mladý býk, běžný symbol síly a plodnosti, podobný zobrazením, která lid znal z Egypta; označení „tele“ může být posměšné. Aron vyhlásil slavnost Hospodinu, a tak spojil modlu s Bohem Izraele. Hebrejské slovo pro „hraní“ lidu může mít sexuální podtext a kulty plodnosti takové obřady často zahrnovaly. Rozemletím zlata na prach a tím, že je lid musel vypít, se modla stala nečistou. Rozbití desek mohlo znamenat, že smlouva byla porušena. Levité se postavili na Mojžíšovu stranu.

17. Den 17

    Den smíření

    3 Mojžíšova 16

    O knize. Třetí kniha Mojžíšova (Leviticus) obsahuje pokyny pro izraelskou bohoslužbu: oběti, kněžství z kmene Léví, svátky a obřadní čistotu. Podle tradice pochází od Mojžíše. Odehrává se na úpatí hory Sinai, po postavení svatostánku a před putováním pouští, buď kolem roku 1446 př. n. l., nebo kolem roku 1270 př. n. l.

    Den smíření, desátý den sedmého měsíce, byl nejslavnostnějším dnem Izraele a jediným předepsaným postem; dodnes se slaví jako Jom kipur. Do nejvnitřnější místnosti svatyně, představované jako trůnní sál krále, vstupoval jen velekněz, oděný do prostého lnu. Význam slova Azazel je nejistý: snad „kozel, který odchází“, pouštní démon, „úplné odstranění“, nebo útes.

18. Den 18

    Dvanáct zvědů v Kanánu

    4 Mojžíšova 13

    O knize. Čtvrtá kniha Mojžíšova (Numeri) vypráví o putování Izraele od hory Sinai pouští až na Moábské roviny, naproti Kanánu na druhém břehu Jordánu, během něhož vymřela jedna generace a vyrostla další. Název (latinsky „Čísla“) pochází ze dvou soupisů lidu. Podle tradice pochází od Mojžíše, s přispěním pozdějších písařů a redaktorů. Události se datují do let asi 1445–1406 př. n. l. nebo 1269–1230 př. n. l.

    Zvědové urazili asi 275 mil, od pouště Tsin na jihu až po Lebo-chamat v Sýrii. Prošli kolem Hebronu, kde kdysi žila Abrahamova rodina; Soan, později zvaný Tanis, byl slavným městem v egyptské deltě. První zralé hrozny přicházejí koncem července nebo v srpnu. Kádes se často ztotožňuje s pramenem Ain el-Qudeirat, i když někteří badatelé jej kladou jinam.

19. Den 19

    Šema

    5 Mojžíšova 6

    O knize. Pátá kniha Mojžíšova (Deuteronomium) je Mojžíšova řeč na rozloučenou na Moábských rovinách, naproti Jerichu na druhém břehu Jordánu, čtyřicet let po exodu. Opakuje a rozšiřuje sinajskou smlouvu pro lid, který se chystá usadit v Kanánu, a má podobu starověkých blízkovýchodních smluv, zvláště chetitských. Podle tradice je autorem Mojžíš; děj se odehrává kolem roku 1406 nebo 1230 př. n. l.

    Tato kapitola obsahuje Šema, pojmenované podle svého prvního hebrejského slova shema („slyš“), ústřední vyznání víry Izraele, které se v judaismu recituje dodnes. Pozdější židovská praxe vztáhla příkaz vázat si Boží slova na ruku a na čelo doslova na tefilin (fylakterie), malé schránky s úryvky z Tóry, a příkaz o veřejích na mezuzu, malé pouzdro připevněné na rám dveří.

20. Den 20

    Pád Jericha

    Jozue 6

    O knize. Kniha Jozue vypráví, jak Izrael pod vedením Jozua, Mojžíšova nástupce, překročil Jordán, dobyl kananejskou pahorkatinu a rozdělil zemi mezi dvanáct kmenů. Její autor není znám. Události se datují buď asi do let 1406–1376 př. n. l., nebo asi do let 1230–1200 př. n. l., kdy byl Kanán mozaikou malých městských států, z nichž každý měl vlastního krále.

    Jericho poblíž Jordánu střežilo dvě hlavní cesty do střední pahorkatiny, a proto muselo být dobyto jako první. Beraní roh (hebrejsky shofar) mohl vydávat několik tónů, jimiž se dávalo znamení k boji nebo k bohoslužbě, a bojovníci křičeli, aby si dodali odvahy a vyděsili nepřítele. Město bylo celé zasvěceno Bohu, a proto jeho kovy připadly do pokladnice svatyně.

21. Den 21

    Gedeonovo povolání

    Soudců 6

    O knize. Kniha Soudců zahrnuje dobu mezi Jozuem a prvními králi, kdy izraelské kmeny neměly ústřední vládu a opakovaně je utlačovali sousedé. V dobách krize je vedli místní hrdinové, zvaní soudci. Autor není znám. Období se datuje buď asi do let 1376–1050 př. n. l., nebo asi do let 1200–1050 př. n. l.

    O Madiáncích, které se kdysi pokládalo za čisté kočovníky, se dnes ví, že stavěli města a ovládali části Arábie a jižního Zajordánska. Jejich sezónní nájezdy patří snad k nejstarším záznamům o velbloudech nasazených ve velké vojenské síle. Baal byl kananejský bůh bouře a plodnosti a Ašeru často představoval posvátný strom nebo kůl; Gedeonův otec spravoval místní Baalovu svatyni.

22. Den 22

    Rut zůstává s Noémi

    Rút 1

    O knize. Kniha Rút je krátký příběh z doby soudců, kolem roku 1100 př. n. l., o moábské vdově, která zůstane věrná své izraelské tchyni a stane se prababičkou krále Davida. Autor není znám. Na rozdíl od násilných událostí knihy Soudců ukazuje obyčejný rodinný a zemědělský život v Betlémě.

    Hlad v izraelské pahorkatině obvykle způsobovalo sucho, a v Moábu, jihovýchodně od Judska, někdy pršelo, když v Judsku ne. Věřilo se, že každý národ má svého boha vázaného na své území, a návrat do Moábu tedy znamenal návrat k jeho bohům. Noémi nazývá Boha shadday („Všemohoucí“), slovem, které naznačuje sílu a zaopatření. Žně ječmene začínaly mezi koncem března a polovinou dubna.

23. Den 23

    Hospodin volá Samuela

    1 Samuelova 3

    O knize. První kniha Samuelova vypráví, jak Izrael přešel od volného svazu kmenů vedených soudci ke království, a to v příbězích Samuela, Saula a mladého Davida. Autor není znám. Zahrnuje události z doby kolem let 1050–1011 př. n. l. V hebrejské Bibli tvořily První a Druhá kniha Samuelova původně jedinou knihu.

    Samuel sloužil jako chlapec ve svatyni v Sílo, kde byla uložena truhla úmluvy. Kněží museli udržovat lampu ve svatyni hořící přes noc. Dvojí zavolání jména označuje slavnostní chvíli, jako u Abrahama a Mojžíše. Nakonec je Samuel znám jako prorok „od Dan až do Bersabé“, což je tradiční obrat pro celou zemi od severu k jihu.

24. Den 24

    David a Goliáš

    1 Samuelova 17

    Vojska stála proti sobě na obou stranách údolí Ela, úrodného údolí asi patnáct mil jihozápadně od Betléma, na cestě k pelištejskému území. Ve starověkém válčení obě strany někdy nechaly o bitvě rozhodnout vybrané bojovníky, aby omezily ztráty. Goliáš pocházel z Gátu, jednoho z pěti pelištejských měst. Prak byl kožený váček na dvou šňůrách; po roztočení a uvolnění vymrštil kámen smrtící silou a používali ho i vojáci. Goliáš proklínal Davida při svých bozích; hlavním pelištejským bohem byl Dágon. Jeruzalém tehdy ještě nebyl izraelským městem.

25. Den 25

    David dobývá Jeruzalém

    2 Samuelova 5

    O knize. Druhá kniha Samuelova vypráví o Davidově vládě po Saulově smrti: o občanské válce, sjednocení kmenů, válkách se sousedy a potížích v jeho vlastní rodině. Autor není znám. Zahrnuje asi léta 1011–971 př. n. l. V hebrejské Bibli tvořila s První knihou Samuelovou jednu knihu.

    Jeruzalém, který drželi Jebuzejci, byl tehdy malé opevněné město o rozloze snad devíti až dvanácti akrů. Ležel na hranici mezi Judou a severními kmeny, a byl tedy neutrálním, centrálně položeným hlavním městem s přirozenou obranou a zásobou vody. Jak jej David dobyl, je sporné: vzácné slovo, často překládané jako „vodní tunel“, může znamenat šachtu, nebo může být obrazné. Údolí Refaim leží mezi Betlémem a Jeruzalémem.

26. Den 26

    Boží zaslíbení Davidovi

    2 Samuelova 7

    David, který nyní bydlel v kamenném paláci obloženém cedrem, chtěl postavit trvalý chrám pro truhlu, stále uchovávanou ve stanu. Do té doby byl místem bohoslužby svatostánek, přenosná stanová svatyně. Kapitola si hraje se slovem „dům“: David chtěl Bohu postavit dům (chrám), ale Bůh slibuje Davidovi dům (dynastii králů). Králové na starověkém Předním východě byli často nazýváni pastýři, což se hodí k Davidovi, bývalému pastýři. Prorok Nátan se zde v Davidově příběhu objevuje poprvé ze tří. Davidův syn Šalomoun později chrám postavil.

27. Den 27

    Šalomoun zasvěcuje chrám

    1 Královská 8

    O knize. První kniha Královská sleduje Šalomounovu vládu, rozdělení jeho království po jeho smrti v roce 931 př. n. l. na Izrael na severu a Judu na jihu a pozdější krále až po Achaba. Autor není znám. Zahrnuje asi léta 973–853 př. n. l., kdy staré mocnosti, Egypt, Asýrie a Chetité, byly slabé.

    Šalomoun zřejmě čekal po dokončení chrámu téměř rok, aby jeho zasvěcení připadlo na Svátek stánků, podzimní slavnost sklizně. Kněží vnesli truhlu, do té doby uchovávanou ve stanu, i s jejími tyčemi, jak vyžadoval zákon. Šalomoun se modlil s rukama pozdviženýma k nebi. Zástup přišel od Lebo-chamat na severu až po Egyptský potok (vádí al-Ariš) na jihu.

28. Den 28

    Království se rozděluje

    1 Královská 12

    Po Šalomounově smrti odešel jeho syn Roboám, který vládl v letech 931–913 př. n. l., do Sichemu, starého politického a náboženského střediska severních kmenů, aby jej přijali za krále. Sever žádal úlevu od Šalomounových nucených prací a vysokých daní. „Štíry“ znamenají nejspíš bič s ostny nebo hřeby. Roboám poslal Adonirama, správce nucených prací, a ten byl ukamenován. Nový severní král Jeroboám postavil zlatá telata v Bethelu, na jihu svého království, a v Danu na dalekém severu, na místech s dlouhou náboženskou tradicí; vykopávky v Danu odkryly plošinu svatyně neboli „posvátnou výšinu“.

29. Den 29

    Eliáš na hoře Karmel

    1 Královská 18

    Během sucha hledal Achab trávu, aby udržel naživu své koně, a na koních záleželo: nápis asyrského krále Salmanazara III. uvádí, že Achab přivedl do bitvy u Karkaru v roce 853 př. n. l. asi 2 000 válečných vozů. Hora Karmel, hřbet sahající až ke středomořskému pobřeží, byla známá kananejským kultem, a Baal byl kananejský bůh bouře, údajný dárce deště. Hebrejské slovo pro „kolísání“ lidu znamená kulhat, snad i s narážkou na tanec Baalových proroků. Eliášovy posměšky zesměšňují bohy představované s lidskými potřebami. Jezreel ležel asi sedmnáct mil od Karmelu.

30. Den 30

    Náman je uzdraven

    2 Královská 5

    O knize. Druhá kniha Královská pokračuje v příběhu dvou království, Izraele na severu a Judy na jihu, od roku asi 853 př. n. l. až po pád Samaří v roce 722 př. n. l. a Jeruzaléma v roce 586 př. n. l. Autor není znám. Její první kapitoly se soustřeďují na proroka Elizea.

    Náman vedl vojsko Aramu, souseda Izraele a jeho častého nepřítele. Jeho „malomocenství“ nejspíš nebylo dnešní Hansenovou nemocí, ale jinou vážnou kožní chorobou, protože se volně pohyboval mezi lidmi. Lidé spojovali boha s půdou jeho země, a proto Náman žádá o izraelskou zem. Remmon (hebrejsky rimmon) byl aramejský bůh bouře Ramman („hromovládce“); hebrejský pravopis znamená „granátové jablko“, snad jde o posměšnou slovní hříčku.

31. Den 31

    Pád Samaří

    2 Královská 17

    Ozee, poslední izraelský král, začal vládnout kolem roku 732 př. n. l. jako vazal Asýrie. Když v roce 726 př. n. l. nastoupil na asyrský trůn Salmanazar V., Ozee přestal platit poplatek a požádal o pomoc Egypt. Egyptského krále jménem Sua je těžké určit; badatelé navrhují Osorkona IV., Pianchiho nebo město Sais. Samaří padlo v roce 722 př. n. l., i když si jeho dobytí připisoval také Sargon II., příští král. Asýrie přesídlila Izraelce do Chelachu, Gozanu a k řece Chabor, kde asyrské záznamy uvádějí izraelská jména, a do nové provincie Samaří usadila jiné národy. Tito přistěhovalci přidali uctívání Boha Izraele ke svým vlastním bohům, jako byl Nergal.

32. Den 32

    Jeruzalém padá do rukou Babylonu

    2 Královská 25

    Babyloňané navršili proti Jeruzalému obléhací náspy a prolomili jeho hradby. Král Sedechiáš uprchl v noci k Jordánskému údolí, ale byl zajat a přiveden do Ribly, Nabuchodonozorova polního hlavního stanu, kde ho oslepili, což byl běžný trest pro vzbouřené vládce. Nebuzardan, hodnostář jmenovaný také v jednom babylonském nápisu, spálil hlavní budovy, strhl hradby a odvezl chrámový bronz do Babylonu. Zůstali jen nejchudší, aby obdělávali půdu. Místodržitelem v Masfě se stal Godoliáš z rodu královských úředníků; otisk pečeti z Lachis potvrzuje jeho vysoký úřad. Po jeho zavraždění mnozí uprchli do Egypta. Babylonské záznamy uvádějí příděly potravin pro vyhnaného krále Joachina.

33. Den 33

    Kýrův výnos

    Ezdráš 1

    O knize. Kniha Ezdráš vypráví, jak se židovští vyhnanci za perské vlády vrátili z Babylonu do Jeruzaléma, znovu postavili chrám a zápasili o zachování své identity mezi sousedy se smíšeným náboženstvím. Podle tradice ji napsal zákoník Ezdráš. Zahrnuje dobu asi od roku 538 do roku 457 př. n. l., od prvního návratu po Ezdrášův vlastní příchod do Jeruzaléma.

    Perský král Cýrus II. dobyl Babylon v roce 539 př. n. l. Na rozdíl od Asyřanů a Babyloňanů, kteří podrobené národy rozptylovali, dovolovali Peršané vyhnancům vrátit se domů a očekávali za to věrnost a daně. Podobné prohlášení učinil Cýrus i k Babyloňanům ohledně jejich boha Marduka. Mnoho Židů zůstalo v Babylonu a pomáhalo těm, kdo odcházeli. Sesbazar, místodržitel ustanovený Peršany, přivezl zpět chrámové nádoby, které odnesl Nabuchodonozor.

34. Den 34

    Nehemiášova noční prohlídka

    Nehemjáš 2

    O knize. Kniha Nehemjáš vypráví, jak číšník perského krále přišel do Jeruzaléma, aby navzdory odporu místních obnovil jeho hradby, a jak řešil i hospodářské a náboženské potíže. Podle tradice knihu napsal Ezdráš. Zahrnuje dobu asi od roku 445 do doby po roce 432 př. n. l., od dvacátého do třicátého druhého roku vlády Artaxerxa I.

    Královský služebník se před králem nikdy nesměl tvářit smutně, a Artaxerxes předtím obnovu Jeruzaléma zastavil, a proto se Nehemiáš bál. Král mohl plán chápat jako způsob, jak si zajistit neklidnou provincii. Sanballat, hlavní odpůrce, pocházel nejspíš z Betoronu severozápadně od Jeruzaléma; dokument nalezený v Egyptě ukazuje, že později spravoval Samaří. Nehemiáš si jižní hradby tajně prohlédl v noci.

35. Den 35

    Esteřina nebezpečná volba

    Ester 4

    O knize. Kniha Ester se odehrává v Súsách, perském hlavním městě, za krále Asvera, tj. Xerxa (486–465 př. n. l.), mezi Židy, kteří zůstali na východě, když se jiní vrátili do Judska. Židovská žena se stane královnou a pomůže zachránit svůj lid před zkázou; kniha vysvětluje původ svátku Purim. Autor není znám.

    Mardocheův veřejný smutek projevoval krajní žal a nikdo ve smutečním oděvu nesměl vstoupit do palácové brány. Podle dvorních pravidel mohl být každý, kdo předstoupil před krále nepozván, potrestán smrtí, a Ester nebyla volána už třicet dní. Požádala Židy, aby se postili tři dny bez jídla a vody, déle než obvyklý jednodenní půst. Bůh není v této kapitole jmenován.

36. Den 36

    Job a jeho ztráty

    Jób 1

    O knize. Kniha Jób je básnické zamyšlení nad utrpením, které zpochybňuje přesvědčení, že dobrota vždy přináší blahobyt. Její autor i doba vzniku nejsou známy. Příběh se odehrává v rané době, ve věku praotců, snad v Edomu: Jobovo bohatství tvoří stáda a služebníci, sám přináší oběti za svou rodinu a jeho život je velmi dlouhý.

    Úvodní slova příběhu mohou uvádět podobenství i dějinné vyprávění. Země Uz ležela na východ od Jordánu, buď v Edomu na jihu, nebo v Aramu na severu, takže Job nebyl Izraelec. Zaokrouhlená čísla jako sedm a tři naznačují úplné požehnání. Sabejci byli tehdy pouštní nájezdníci. Roztržení roucha a oholení hlavy byly běžné projevy zármutku.

37. Den 37

    Hospodin odpovídá z bouře

    Jób 38

    Po dlouhé rozepři s přáteli Bůh Jobovi konečně odpovídá a mluví z vichřice; ve Starém zákoně Boží přítomnost často provázejí bouře. Klade dlouhou řadu otázek o přírodě. Jitřní hvězdy zpívají jako osoby vedle nebeských bytostí. Moře je zobrazeno jako nebezpečný tvor zavřený za branami. Sníh a krupobití čekají v nebeských skladištích a východní vítr vane horký z pouště. Dvě slova, často překládaná jako „srdce“ a „mysl“, mohou místo toho znamenat „ibis“ a „kohout“: Egypťané věřili, že ibis ví, kdy se Nil rozvodní, a pozdější rabíni věřili, že kohout umí předpovědět déšť.

38. Den 38

    Dvě cesty života

    Žalmy 1

    O knize. Kniha Žalmů je sbírka písní a modliteb, užívaných při izraelské bohoslužbě: chval, nářků, díkůvzdání a mudroslovných žalmů. Téměř polovina je spojena s Davidem; další pocházejí od různých autorů. Básníci je skládali po mnoho staletí a redaktoři postupně spojili menší sbírky do pěti knih, což bylo nejspíš dokončeno po babylonském exilu.

    Žalmy 1 a 2 byly umístěny na začátek jako úvod k celé knize. Žalm 1 je mudroslovný žalm, který staví proti sobě dvě cesty života. Jeho první slovo, hebrejské ashrey (jak šťastný), se v Žalmech objevuje dvacet šestkrát; liší se od barak, obvyklého slova pro žehnání. Slovo torah znamená poučení nebo učení, nejen zákon. Dobře zavlažovaný, plodný strom je postaven proti plevám, které rozfouká vítr.

39. Den 39

    Hospodin jako pastýř

    Žalmy 23

    Na starověkém Předním východě byli králové a vládci běžně nazýváni pastýři svého lidu, a tento žalm tedy čerpá ze známého obrazu. Pastýř nechal ovce ulehnout, když se dosyta napásly, a hledal klidné potoky, protože ovce pijí jen ze stojaté vody. Jeho prut a hůl byly nástroje k odhánění divokých zvířat a jiných nebezpečí. Výjev se pak mění v hostinu. Hostitel ctil a občerstvoval své hosty tím, že jim pomazal hlavu olejem, a nepřátelé se zde mohou jen dívat. Žalmy 23 až 28 sdílejí témata vedení, Boží dobroty a života v Božím domě.

40. Den 40

    Modlitba za čisté srdce

    Žalmy 51

    Tento nářek vyznává provinění a prosí o milosrdenství. Jeho nadpis jej spojuje s Davidem po událostech, o nichž vypráví 2 Samuelova 11. Když žalmista říká, že zhřešil proti samotnému Bohu, jde o silnou řečnickou figuru, protože ublíženo bylo i jiným. Yzop byla malá rostlina užívaná ke kropení při očistných obřadech, jako při prvním Pesachu. Výraz o prolévání krve může zahrnovat jakoukoli těžkou nespravedlnost, nejen vraždu. Závěrečné verše o obnově jeruzalémských hradeb byly nejspíš připojeny po exilu, kdy se tento žalm modlilo celé společenství jako svůj vlastní.

41. Den 41

    U řek babylonských

    Žalmy 137

    Tento žalm pochází z babylonského exilu, z doby po zničení Jeruzaléma. Jeruzalémské písně byly spjaty s radostmi života v zemi, a když je zajatci žádali, aby je vyhnanci zpívali, žal jim to znemožnil, a tak zavěsili své harfy na stromy. Žalmista přísahá, že na Jeruzalém nikdy nezapomene. Hořké závěrečné verše míří proti Edomu, sousedu a dlouholetému soupeři Judy. V posledních dnech Judy vydávali Edomci Judejce Babyloňanům a radovali se z pádu Jeruzaléma. Taková modlitba za pomstu se nazývá kletba (imprekace); šokovala už starověké čtenáře.

42. Den 42

    Otcovo první poučení

    Přísloví 1

    O knize. Kniha Přísloví je sbírka moudrých výroků, rad a varování starověkého Izraele pro každodenní život. Mnoho výroků se připisuje Šalomounovi, ale jmenováni jsou i jiní autoři. Kniha vznikala a byla shromažďována po několik století, od Šalomounovy vlády (971–931 př. n. l.) nejméně do vlády Ezechiášovy (728–686 př. n. l.). Velká část se obrací k mladému muži na začátku života.

    Stejně jako v jiných mudroslovných spisech starověkého Předního východu jsou úvodní kapitoly otcovým poučením synovi. Hebrejské khidoth znamená hádanky, které je třeba vyložit. Moudrost je zobrazena jako žena volající v ulicích; hebrejské slovo pro moudrost, khokmah, je ženského rodu. Vzdorují jí tři druhy lidí: prostoduší (pethim), hlupáci (kesilim) a posměvači (latsonim). Sheol je hebrejské jméno pro místo mrtvých.

43. Den 43

    Všechno má svůj čas

    Kazatel 3

    O knize. Kniha Kazatel přemítá o smyslu života a o radosti z něj. Jejím mluvčím je Kazatel (hebrejsky Qoheleth, ten, kdo svolává shromáždění), popisovaný jako král a syn Davidův, což ukazuje na Šalomouna; jeho slova rámuje redaktor. Kniha se tradičně klade do doby Šalomounovy vlády (971–931 př. n. l.). Její klíčové slovo hebel znamená páru nebo dech.

    Slavná báseň vyjmenovává dvojice protikladných činností, z nichž každá má svůj čas. Setí a sklizeň se řídily přírodními ročními obdobími. Ve starověkém Izraeli znamenal čas zabíjet válku a trest smrti, a roztržení oděvu bylo běžným projevem smutku. Soudní dvůr zmíněný později je doslova „místo soudu“: místní spory projednávali starší v městských branách.

44. Den 44

    Izaiášovo vidění v chrámu

    Izajáš 6

    O knize. Kniha Izajáš shromažďuje poselství proroka Izaiáše, tradičně pokládaného za jejího autora, který působil v Jeruzalémě asi od roku 740 do roku 685 př. n. l. Varuje Judu před přicházejícím soudem a nabízí naději pro zachovaný zbytek. Pozadím je vzestup Asýrie, která dobyla severní Izraelské království a ohrožovala Judu.

    Když kolem roku 740 př. n. l. zemřel král Uziáš, Asýrie se znovu rozpínala. Badatelé se přou, zda toto vidění bylo Izaiášovým prvním povoláním, umístěným sem z literárních důvodů, nebo pozdějším pověřením. Serafové jsou nebeské bytosti, které se objevují jen zde; jejich jméno může souviset s ohněm. Volání serafů nemá v hebrejštině sloveso, takže může znamenat, že země je plná Boží slávy nyní, nebo že jí plná bude.

45. Den 45

    Útěcha pro vyhnance

    Izajáš 40

    Touto kapitolou začíná poslední velká část knihy Izajáš, kapitoly 40 až 66, jejímž pozadím je babylonský exil. Obraz silnice pouští obrací kapitolu 35, kde lidé putují k Sionu; zde Hospodin přichází ke svému lidu. Libán byl ceněn pro své lesy a zvěř. Slovo překládané jako „celá země“ doslova znamená pobřeží nebo ostrovy. Báseň se posmívá modlám, které je třeba pečlivě postavit, aby se nepřevrhly. Babyloňané a Egypťané obecně věřili, že slunce, měsíc a hvězdy jsou bohové; tato kapitola je představuje jako stvořené věci. Obraz vznášení se na orlích křídlech připomíná exodus.

46. Den 46

    Trpící služebník

    Izajáš 53

    Tato báseň o Hospodinově služebníku začíná ke konci kapitoly 52. Vykladači se přou, kdo zde mluví: věrný zbytek Izraele, nebo prorok se svým lidem. Služebník je zobrazen jako křehký výhonek v suché zemi, bez královské nádhery. Rozdrcení, bití a bičování byly tresty za zločiny. Hebrejské shalom, často překládané jako „pokoj“, znamená celistvost těla, mysli i vztahů. V Izraeli se smrt uprostřed života chápala jako znamení soudu, kdežto mnoho potomků a dlouhý život byly odměnou moudrého života. Verš o pohřbu doslova říká „s bohatým ve své smrti“.

47. Den 47

    Jeremiášovo povolání

    Jeremjáš 1

    O knize. Kniha Jeremjáš shromažďuje poselství proroka, který v posledních desetiletích Judy varoval před přicházející zkázou. Obsah pochází od samotného Jeremiáše a zapsal jej snad jeho písař Báruch. Zahrnuje dobu asi od roku 627 do roku 580 př. n. l.: poslední léta království, zničení Jeruzaléma Babyloňany a první léta exilu.

    Jeremiáš byl při svém povolání nejspíš dospívající chlapec. Úvodní výčet králů vynechává Joachaza a Joachina, kteří oba vládli méně než tři měsíce. Mandloňová ratolest je hebrejská slovní hříčka: mandloň (shaqed), první strom, který rozkvétá, zní podobně jako bdění (shoqed). Babylon ležel přímo na východ od Judy, ale kvůli poušti mezi nimi přicházela jeho vojska ze severu.

48. Den 48

    Dopis vyhnancům

    Jeremjáš 29

    Tento dopis byl určen Judejcům odvedeným do Babylonu v roce 597 př. n. l. Protože vyhnanci žili v roztroušených osadách, byl nejspíš předčítán nahlas od místa k místu. Proti prorokům, kteří slibovali rychlý návrat, Jeremiáš vyhnancům řekl, ať staví domy, zakládají zahrady, vychovávají rodiny a usilují o blaho babylonských měst, kde žijí, protože exil potrvá sedmdesát let, jak už dříve řekl. Dva proroci mezi vyhnanci jsou jmenováni jako lháři. Prorok v Babylonu jménem Semaiáš pak napsal knězi Sofoniášovi do Jeruzaléma a naléhal, aby proti Jeremiášovi zakročil. Sofoniáš dopis ukázal Jeremiášovi a ten odpověděl dopisem, takže zprávy putovaly oběma směry.

49. Den 49

    Jeruzalém, osamělé město

    Pláč 1

    O knize. Kniha Pláč je sbírka pěti básní, které oplakávají zničení Jeruzaléma Babyloňany kolem roku 586 př. n. l. Její autor není jmenován; pravděpodobně jím je Jeremiáš. První čtyři básně jsou akrostichy: každá sloka začíná dalším písmenem dvaadvacetipísmenné hebrejské abecedy, což se v překladu ztrácí.

    Jeruzalém je zobrazen jako kněžna, která se stala otrokyní. Jeho „milovníky“ byli nejspíš bohové plodnosti Baal a Ašera a jeho „přáteli“ spojenci jako Egypt, kteří nepomohli. Lidé byli odváděni do zajetí v několika vlnách: 605, 597, 586 a 581 př. n. l. Sion je básnické jméno pro Jeruzalém. Obléhání trvalo od ledna 588 do července 586 př. n. l. a mnoho lidí zemřelo hladem.

50. Den 50

    Údolí suchých kostí

    Ezechiel 37

    O knize. Ezechiel byl odveden do Babylonu spolu s dalšími předními lidmi z Judy v roce 597 př. n. l. a v roce 593 př. n. l., ve třiceti letech, tam začal mít vidění. Jeho kniha, datovaná asi do let 593 až 571 př. n. l., varuje před soudem před pádem Jeruzaléma v roce 586 př. n. l. a po něm nabízí naději na obnovu.

    Rozházené, úplně vyschlé kosti zobrazují vyhnance, kteří cítili, že jejich naděje je mrtvá. Hebrejské slovo ruach může znamenat dech, vítr nebo duch a kapitola si hraje se všemi třemi významy. Druhá polovina je symbolický čin: prorok spojuje dvě dřeva v jedno, aby znázornil znovusjednocení severního a jižního království, která se rozdělila po Šalomounově smrti.

51. Den 51

    Daniel na babylonském dvoře

    Daniel 1

    O knize. Kniha Daniel vypráví o židovských zajatcích, kteří sloužili na královském dvoře v Babylonu, a zaznamenává vidění o budoucnosti. Podle tradice ji napsal sám Daniel; badatelé se rozcházejí v tom, kdy kniha získala svou konečnou podobu. Její příběhy zahrnují dobu asi od roku 605 do roku 535 př. n. l., od prvních vyhnanců po dobu Cýrova výnosu, který Židům dovolil návrat.

    V roce 605 př. n. l. odvedl Nabuchodonozor mladé muže z judského královského rodu do Babylonu. Hebrejské saris, často „eunuch“, zde nejspíš znamená vysoké hodnostáře. Jejich výcvik zahrnoval rozsáhlou babylonskou literaturu v cizím jazyce. Jejich nová jména ctila babylonské bohy: z Daniela (Bůh je můj soudce) se stal Baltazar (Bel chrání jeho život). Králův pokrm mohl obsahovat vepřové a mohl být obětován modlám.

52. Den 52

    Daniel v jámě lvové

    Daniel 6

    Úředníci provincií se zodpovídali třem hlavním správcům, kteří měli krále chránit před vzpourou. Daniel, tehdy asi osmdesátiletý, měl být postaven nad celou říši. Perské královské výnosy byly známé tím, že se nedaly změnit, jak ukazuje i kniha Ester. Daniel se modlil směrem k Jeruzalému, přestože chrám ležel v troskách. Zapečetění jámy královou pečetí a pečetěmi velmožů znamenalo, že ji nikdo nemohl tajně otevřít. Poslední verš lze číst také „Darius, totiž Cýrus Perský“, protože „a“ má často tento význam v aramejštině, jazyce této části knihy Daniel; mnozí se domnívají, že obě jména označují jednoho muže.

53. Den 53

    Bůh jako milující rodič

    Ozeáš 11

    O knize. Ozeáš kázal v severním Izraelském království asi od roku 760 př. n. l. až krátce předtím, než je Asýrie v roce 722 př. n. l. zničila. Začal na sklonku blahobytné vlády Jeroboáma II.; v následujících třech desetiletích vládlo šest králů, z nichž čtyři byli zavražděni. Jeho manželství s nevěrnou ženou Gomer zobrazuje izraelské uctívání kananejských bohů.

    Báseň zobrazuje Boha jako rodiče, který učí malé dítě, Izrael, chodit, od doby exodu. Podle zákona mohl vzpurnému synovi hrozit trest smrti. Adama a Seboim byla města poblíž Sodomy a Gomory, která byla zničena spolu s nimi. V hebrejském myšlení je srdce středem myšlení a vůle, nejen citů. Hospodin, který řve jako lev, se objevuje i v knize Ámos.

54. Den 54

    Ať se valí právo

    Ámos 5

    O knize. Amos, pastýř z Tekoa v Judsku a ne profesionální prorok, odešel na sever kázat do svatyně v Bethelu kolem roku 755 př. n. l., za vlády Jeroboáma II. V době blahobytu bohatí bohatli, zatímco chudí byli utlačováni, a uctívání Hospodina se mísilo s uctíváním místních bohů.

    Začíná se qinah, hebrejskou pohřební písní s rytmem 3+2, jako by Izrael už byl mrtvý. Bethel, Galgala a Bersabé byly svatyně spojené s praotci; verš o Galgale je v hebrejštině zvuková hříčka. Rolníci stavěli z nepálených cihel, a domy z tesaného kamene tedy patřily bohatým. Sousední národy uctívaly Plejády a Orion jako bohy. Sezónní potoky v suchých oblastech měly vodu jen v období dešťů.

55. Den 55

    Ninive naslouchá

    Jonáš 3

    O knize. Kniha Jonáš vypráví o prorokovi ze severního Izraelského království, poslaném varovat Ninive, velké město Asýrie. Autor není znám. Příběh se odehrává kolem roku 755 př. n. l., za vlády Jeroboáma II., kdy asyrská moc dočasně zeslábla. Asýrie později v roce 722 př. n. l. zničila Izrael a Babylon zničil Ninive v roce 612 př. n. l.

    Ninive bylo klíčovým městem Asyrské říše. Poznámka, že prohlédnout je celé trvalo tři dny, může znamenat čas, který Jonáš potřeboval k šíření svého poselství, nebo může zahrnovat i okolní vesnice. Půst a sezení v žíni a popelu byly projevy smutku a zdá se, že Asyřané měli podobné zvyky. Zahrnutí zvířat do postu ukazovalo na naprostou tíseň.

56. Den 56

    Co žádá Hospodin

    Micheáš 6

    O knize. Micheáš prorokoval v Judsku za králů Jotama, Achasa a Ezechiáše, asi v letech 735 až 686 př. n. l., kdy Asýrie zničila severní království a ohrožovala Jeruzalém. Odsuzoval zkaženost a útlak chudých v Samaří i v Jeruzalémě a mluvil také o budoucí obnově.

    Kapitola má podobu soudního sporu. Hory a pahorky jsou povolány za svědky, jako bývali bohové v jiných smlouvách starověkého Předního východu. Setim, na východ od Jordánu, byl posledním táborem Izraele před přechodem do Galgaly. Klíčová hebrejská slova jsou mishpat (právo) a khesed (věrná láska). Amri a Achab založili severní dynastii (885–841 př. n. l.).

57. Den 57

    Postavte znovu dům

    Ageus 1

    O knize. Kniha Ageus obsahuje čtyři poselství pronesená v Jeruzalémě v roce 520 př. n. l., ve druhém roce vlády perského krále Dareia I. Patří k nejpřesněji datovaným proroctvím Starého zákona. Téměř dvacet let po návratu prvních vyhnanců ležel chrám stále v troskách. Ageus vybízel lid ke stavbě; chrám byl dokončen v roce 515 př. n. l.

    Zorobábel byl místodržitel Judska ustanovený Peršany a Jozue velekněz. Sucho a neúroda oslabily hospodářství Judska. Domy lidu obložené dřevem kontrastovaly se zříceným chrámem. Místní stromy nemohly stavbě dodat dost dřeva. V hebrejštině se „sucho“ (khoreb) ozývá ve slově „trosky“ (khareb).

58. Den 58

    Oheň přetavovače

    Malachiáš 3

    O knize. Malachiáš kázal Židům v perské provincii Judsko, nejspíš v 5. století př. n. l., po obnově chrámu. Kněží byli lhostejní, bohoslužba polovičatá a mnozí měli pocit, že je Bůh zklamal. Kniha je vystavěna jako řada sporů mezi Bohem a lidem.

    Hebrejsky „můj posel“ je malaki, totéž co Malachiášovo jméno. Obrazy ohně a mýdla pocházejí z přetavování kovu a z praní; silné mýdlo byl zásaditý čisticí prostředek z rostlin. Čarodějové provozovali magii nebo věštění pro zisk. „Kniha pamětní“ připomíná perský zvyk zapisovat jména a události. Desátek byl desetina úrody a stád, odváděná pro levity a kněze a každý třetí rok pro chudé; v Malachiášově době se přinášel do skladišť v chrámu.

59. Den 59

    Mudrci od východu

    Matouš 2

    O knize. Evangelium podle Matouše je jedním ze čtyř evangelií, která vyprávějí o životě, učení, smrti a vzkříšení Ježíše. Podle tradice je napsal Matouš, zvaný též Léví, jeden z dvanácti apoštolů; pravděpodobně vzniklo mezi lety 65 a 80 n. l. Zdá se, že bylo psáno pro židovské křesťany, kteří hledali, jak se jejich víra vztahuje k judaismu.

    Mudrci pozorovali hvězdy, takže to byli nejspíš astrologové, snad z Babylónie, kde žilo mnoho Židů. Herodes Veliký vládl Galileji, Judsku a Samaří (37–4 př. n. l.) jako věrný spojenec Říma, proslulý stavbami i vraždami členů vlastní rodiny. Tradice počítá tři mudrce podle tří darů; text žádný počet neuvádí. Po Herodově smrti bylo jeho království rozděleno mezi jeho syny.

60. Den 60

    Začátek Kázání na hoře

    Matouš 5

    Kázání na hoře je prvním z pěti dlouhých celků učení v evangeliu podle Matouše. Výraz „budou potěšeni“ užívá trpného tvaru, což je židovský způsob, jak mluvit o Božím jednání, aniž by se Bůh jmenoval. Slovo „země“ může znamenat i konkrétní zemi, což připomíná zemi zaslíbenou Abrahamovi. Sůl se užívala ke konzervování a ochucování jídla a při uzavírání smluv. Rácha je aramejská urážka, znamenající zhruba „prázdná hlava“. Slovo pro peklo, gehenna, pochází od údolí za Jeruzalémem, kde někteří judští králové přinášeli lidské oběti ohněm. Nucená práce pro římské vojáky byla ponižující součástí okupace.

61. Den 61

    Podobenství u jezera

    Matouš 13

    Toto je třetí velký celek učení v evangeliu podle Matouše. Ježíš učí v podobenstvích (řecky parabole, přirovnání): krátkých příbězích, které staví každodenní výjev vedle pravdy o Božím království. Podobenství obvykle stojí na jedné ústřední myšlence, a ne každý detail tedy musí mít skrytý význam. Koukol mezi pšenicí byl nejspíš jílek mámivý, který vypadá skoro přesně jako pšenice, dokud nedozraje; zasít jej na pole jiného člověka byl trestný čin. Lidé zakopávali cennosti na polích, aby je ukryli před zloději a vojsky. V Nazaretu je Ježíš znám jako syn řemeslníka, což bylo slovo pro toho, kdo pracoval se dřevem, kovem nebo kamenem.

62. Den 62

    Počátek dobré zprávy

    Marek 1

    O knize. Evangelium podle Marka je podle obecné shody nejstarším evangeliem. Podle rané církevní tradice zapsal Jan Marek vzpomínky apoštola Petra na žádost církve v Římě po Petrově smrti. Pravděpodobně vzniklo koncem 60. let n. l., kdy křesťané čelili pronásledování a blížilo se zničení Jeruzaléma.

    Mesiáš (hebrejsky mashiakh) i Kristus (řecky christos) znamenají pomazaný; olejem se pomazávali králové, kněží a proroci. Jan Křtitel působí na poušti u Jordánu, severně od Mrtvého moře, oblečen jako prorok Eliáš, a jí kobylky, které Zákon dovoloval jako pokrm. Galilea, jíž vládl Herodes Antipas, měřila asi 40 na 25 mil (65 na 40 km). Malomocenství zahrnovalo mnoho kožních nemocí a znamenalo vyloučení ze společnosti.

63. Den 63

    Před Pilátem a na Golgotě

    Marek 15

    Římské soudy obvykle začínaly za úsvitu. Židovská velerada nemohla vykonat rozsudek smrti, a proto přivedla Ježíše k Pontiu Pilátovi, římskému místodržiteli Judska v letech 26 až 36 n. l., který běžně sídlil v Cesareji, ale na Pesach přicházel do Jeruzaléma. Bičování koženými řemeny zakončenými kovem nebo kostí předcházelo ukřižování a samo mohlo zabít. Odsouzený obvykle nesl příčné břevno; Šimon pocházel z Kyrény v severní Africe. Golgota je aramejsky Místo lebky (latinsky calvaria, odtud Kalvárie) a ležela za městskými hradbami. Ježíšovo zvolání Eloi je aramejské a jeho zvuk vedl některé k domněnce, že volá Eliáše.

64. Den 64

    Narozen v Betlémě

    Lukáš 2

    O knize. Evangelium podle Lukáše, na něž navazují Skutky apoštolské, si klade za cíl podat pečlivé a uspořádané vyprávění o Ježíšově životě. Podle tradice je jeho autorem Lukáš, lékař a občasný průvodce Pavlův. Může pocházet asi z let 59–63 n. l., z doby Pavlova věznění v Římě, nebo z let 70–90 n. l. a čerpat z Marka. Začíná formálním úvodem v řecko-římském stylu.

    Augustus vládl Římu od roku 27 př. n. l. do roku 14 n. l.; při sčítání lidu se lidé zapisovali kvůli daním. Ježíš se narodil kolem let 6–4 př. n. l., ještě před smrtí Heroda Velikého. Betlém byl malá vesnice pět mil jižně od Jeruzaléma. Slovo často překládané jako hospoda znamená spíše pokoj pro hosty nebo přístřeší pro pocestné. Oběť dvou ptáků, kterou rodina přinesla, byla ta, kterou Zákon určoval chudým rodinám po porodu.

65. Den 65

    Ztracené a nalezené

    Lukáš 15

    Celníky lidé pohrdali jako pomocníky Říma, známými zkažeností. Sto ovcí bylo průměrné stádo pastýře skromných prostředků. Deset stříbrných mincí mohlo být součástí ženina věna a domy byly šeré, s hliněnou nebo kamennou podlahou. Když syn žádal o dědictví předčasně, byla to hluboká urážka, a přijít o rodinný majetek mezi pohany v daleké zemi bylo hanbou. Vepři byli podle židovského zákona nečistá zvířata. Důstojná hlava rodiny neběhala. Nejlepší roucho, prsten a vykrmené tele označují syna za váženého člena domácnosti.

66. Den 66

    Cesta do Emauz

    Lukáš 24

    Vchod do hrobu byl nejspíš uzavřen velkým kulatým kamenem, který se valil po žlábku. Ježíš vstal třetího dne podle obvyklého způsobu počítání, kdy se pátek počítá jako první den. Kleofáš a jeho společník, snad jeho žena, nejsou jinak známi; nejspíš se po Pesachu vraceli domů. Římané křižovali lidi na rušných veřejných místech pro výstrahu, a tak se zdálo nemožné, že by o tom poutník neslyšel. Blízkovýchodní pohostinnost vyžadovala nabídnout cizinci jídlo a nocleh. Zákon, Proroci a Žalmy jsou názvy tří oddílů hebrejského Písma. Potom učedníci jako Židé dál chodili k bohoslužbám do chrámu.

67. Den 67

    Slovo a Janovo svědectví

    Jan 1

    O knize. Evangelium podle Jana, čtvrté evangelium, bylo napsáno, aby čtenáři uvěřili v Ježíše jako Mesiáše a Syna Božího. Podle tradice pochází od učedníka, kterého Ježíš miloval, ztotožňovaného s Janem, synem Zebedeovým, který psal v pozdním věku kolem roku 90 n. l., nejspíš v Efezu, kde byli Ježíšovi následovníci v konfliktu s místními synagogami.

    Řecké slovo logos (slovo) mělo bohatý význam: pro řecké myslitele rozum, který uspořádává vesmír; pro Židy Boží slovo, moudrost a tvořivou moc. Sloveso pro to, že Slovo přebývalo mezi lidmi, doslova znamená postavilo stan, což připomíná svatostánek. Betsaida, dům rybolovu, ležela na severním břehu Galilejského moře. Filip je řecké jméno a Natanael hebrejské, což odráží smíšené kultury Galileje.

68. Den 68

    U Jákobovy studny

    Jan 4

    Židé cestující mezi Judskem a Galilejí se Samaří často vyhýbali a šli přes Jericho a Jordánským údolím, kvůli dlouhému a hořkému nepřátelství mezi Židy a Samařany. Sichar ležel poblíž Sichemu, kde Jákob vlastnil pozemek, a jeho studna byla hluboká přes 100 stop (30 metrů). Ženy obvykle čerpaly vodu v chladnějším ránu nebo večeru a společenský zvyk bránil židovskému učiteli mluvit se samařskou ženou. Živá voda znamenala čerstvou, tekoucí vodu, a u Sichemu nebyly žádné řeky. Samařané uctívali Boha na hoře Garizim, která se tyčí nad Sichemem. Kapitola končí v Káně, kde Ježíš na dálku uzdraví syna královského úředníka, což je jeho druhé znamení v Galileji.

69. Den 69

    Lazar z Betanie

    Jan 11

    Lazar je zkrácený tvar hebrejského jména Eleazar, Bůh pomáhá, které bylo tehdy velmi běžné. Betanie byla malá vesnice nedaleko na východ od Jeruzaléma, za Olivovou horou. Mrtví se pohřbívali v den smrti a příbuzní a sousedé se scházeli k sedmidennímu smutku s hlasitým nářkem. Hroby se tesaly do skalnatých svahů, uvnitř měly kamenné lavice a u vchodu valivý kámen. Velerada se obávala, že mesiánské hnutí přivolá na chrám a národ římskou moc. Kaifáš byl veleknězem v letech 18 až 36 n. l. Efraim byla vesnice asi dvanáct mil severně od Jeruzaléma.

70. Den 70

    Prázdný hrob

    Jan 20

    Maria Magdaléna přišla dokončit pohřeb. Mnoho judských hrobů se uzavíralo valivým kamenem a vykrádání hrobů nebylo neobvyklé, a proto nejprve předpokládá, že tělo bylo odneseno. Tělo bylo ovinuto lněnými pruhy a kolem hlavy byla uvázána zvláštní rouška; obojí bylo nalezeno ponechané na pohřební lavici. Druhý učedník se tradičně ztotožňuje s Janem. Ježíš zdraví učedníky obvyklým židovským přáním pokoje (shalom). Setkání s Tomášem se odehrává následující neděli; starověké počítání zahrnovalo i výchozí den, což dává osm dní. Mnozí badatelé pokládají konec této kapitoly za původní závěr evangelia a další kapitolu za dodatek.

71. Den 71

    Letnice v Jeruzalémě

    Skutky apoštolské 2

    O knize. Skutky apoštolské navazují na evangelium podle Lukáše a vyprávějí, jak se zpráva o Ježíši šířila z Jeruzaléma po římském světě, přičemž ústřední postavou je nejprve Petr a potom Pavel. Podle tradice je napsal Lukáš, lékař a Pavlův průvodce. Vyprávění končí na počátku 60. let n. l.; kniha byla napsána tehdy, nebo, jak se mnozí domnívají, později, do poloviny 80. let.

    Letnice, svátek žní, byly jedním ze tří každoročních poutních svátků, a proto Jeruzalém zaplnili Židé z mnoha zemí. Výčet národů sahá od Parthie a Elamu na území dnešního Íránu přes Mezopotámii a římské provincie Malé Asie (dnešní Turecko) až po Egypt, Libyi, Řím, Krétu a Arábii. Petrova řeč je první z asi třiceti řečí ve Skutcích. Řecké slovo koinonia znamená úzký, sdílený život.

72. Den 72

    Saul na cestě do Damašku

    Skutky apoštolské 9

    Lukáš vypráví tento příběh ve Skutcích třikrát a Pavel se k němu odvolává ve svých listech. Synagoga (řecky synagoge, místo shromáždění) bylo místní židovské shromaždiště ke čtení Zákona a Proroků, k modlitbě a k vyučování, zvyk, který vznikl po exilu. Damašek, hlavní město Sýrie, byl nejbližším velkým městem mimo izraelskou zemi, čtyři až šest dní cesty od Jeruzaléma. Ježíšovým následovníkům se říkalo lidé Cesty. O Pavlově útěku v koši spuštěném z městských hradeb vypráví i Druhý list Korintským. Tarsus, jeho rodné město, byl hlavním městem Kilikie. Vydělávání kůží bylo v očích Židů nečisté řemeslo.

73. Den 73

    Pavel v Tesalonice a v Aténách

    Skutky apoštolské 17

    Amfipolis a Apollonie ležely na Via Egnatia, římské silnici napříč Makedonií. V Tesalonice obvinili Pavlovi odpůrci věřící z velezrady proti císaři a jeho hostitel Jázon musel složit kauci. Berea ležela asi o 50 mil (80 km) dál na západ. Epikurejci, následovníci Epikúra (341–270 př. n. l.), hledali klidný život bez strachu z bohů; stoikové, jejichž školu založil Zénón (335–263 př. n. l.), viděli vesmír jako řízený božským Rozumem. Pavel vychází od oltáře s nápisem neznámému bohu a cituje řecké básníky, mezi nimi stoika Arata z Kilikie. Vzkříšení znělo řeckým uším pošetile. Dionyzius byl členem Areopagu, nejvyšší rady města.

74. Den 74

    Bouře a ztroskotání

    Skutky apoštolské 27

    Toto je jedna z nejpodrobnějších starověkých zpráv o námořní plavbě, vyprávěná v první osobě množného čísla, podle tradice Lukášem jako jedním z účastníků. Pavel pluje pod dozorem setníka Julia a v Myře nastupují na egyptskou obilní loď plující do Itálie. Pozdní podzim byl pro plavbu nebezpečným obdobím. Pěkný břeh na jižním pobřeží Kréty byl špatným zimním přístavem, a proto posádka zamířila k Fenixu. Prudký severovýchodní vítr je hnal kolem malého ostrova Klauda; kolem trupu ovázali lana, aby jej udrželi pohromadě. Počet 276 lidí na palubě odpovídá tomu, co je o obilních lodích známo.

75. Den 75

    Dopis do Říma

    Římanům 1

    O knize. List Římanům je Pavlův dopis křesťanům v Římě, církvi, kterou nezaložil ani dosud nenavštívil. Napsal jej nejspíš v Korintu kolem roku 57 n. l., ke konci své třetí misijní cesty, když se chystal donést dar do Jeruzaléma a potom navštívit Řím na cestě do Hispánie. Církev tvořili věřící ze Židů i z pohanů.

    V roce 49 n. l. vyhnal císař Klaudius Židy z Říma, mezi nimi i židovské křesťany, a vedení převzali věřící z pohanů; když se Židé vrátili, následovalo napětí. Úvod se drží obvyklého vzoru starověkých dopisů: pisatel, adresáti, díkůvzdání, téma. Řekové nazývali cizince barbary a posmívali se jejich řeči jako bar bar. Výčet provinění sleduje katalog neřestí, běžnou řeckou literární formu.

76. Den 76

    Mnoho údů, jedno tělo

    Římanům 12

    Zde se dopis obrací od učení k praktickým pokynům, z nichž některé jsou utvářeny napětím v římské církvi. Židé běžně dělili dějiny na dva věky, tento věk a věk budoucí, a Pavlovo slovo pro tento svět doslova znamená tento věk. Obraz společenství jako jednoho těla s mnoha údy byl ve starověkém světě známý; užíval jej i římský dějepisec Livius a stoický učitel Epiktétos. Řecké slovo analogia (poměr) pochází z matematiky a logiky. Několik pokynů úzce připomíná Ježíšovy výroky, zvláště o žehnání těm, kdo vás pronásledují. Výzva žít ve svornosti doslova zní smýšlejte totéž.

77. Den 77

    Cesta lásky

    1 Korintským 13

    O knize. První list Korintským je Pavlův dopis, který odpovídá na otázky a potíže hlášené z církve, již založil v Korintu, kde poprvé pobýval osmnáct měsíců kolem let 50–52 n. l. Napsal jej z Efezu na své třetí misijní cestě, asi v letech 53–56 n. l. Korint byla rušná, kosmopolitní římská kolonie na úzké šíji, která spojuje pevninské Řecko s Peloponésem.

    Tato kapitola přerušuje Pavlův výklad o duchovních darech, který pokračuje v další kapitole. Mluvení v jazycích byl dar, kterého si Korintští cenili nejvíce. Rukopisy se liší v tom, jak člověk vydává své tělo: některé mluví o tom, že je vydá k spálení, jiné o tom, že je vydá, aby se mohl chlubit; v řečtině se obě čtení liší jedním písmenem. Zrcadla byla obvykle z leštěného bronzu a dávala jen matný obraz.

78. Den 78

    Otázka vzkříšení

    1 Korintským 15

    Někteří v Korintu pochybovali o budoucím vzkříšení. V řecko-římském světě mnozí věřili v nesmrtelnost duše, ale tělesné vzkříšení byla židovská představa, která se zdála podivná. Pavel předává shrnutí toho, co sám přijal, a vyjmenovává ty, kdo viděli vzkříšeného Ježíše, včetně více než 500 lidí najednou, což je událost známá z žádného jiného pramene, a Jakuba, známého jako bratr Páně, později vůdce jeruzalémské církve. Vítězní králové bývali zobrazováni s nohama na poražených nepřátelích. Přihlížet, jak odsouzení vězni čelí divokým šelmám, byla oblíbená zábava, a Pavel cituje výrok o špatné společnosti od řeckého básníka Menandra.

79. Den 79

    Žádné jiné poselství

    Galatským 1

    O knize. List Galatským je Pavlův dopis církvím v římské provincii Galacii v Malé Asii (dnešní Turecko), nejspíš těm, které spolu s Barnabášem založil na své první misijní cestě. Pravděpodobně byl napsán v roce 48 nebo 49 n. l., těsně před jeruzalémským sněmem, poté co jiní učitelé naléhali na věřící z pohanů, aby se dali obřezat a zachovávali židovský zákon.

    Starověké dopisy začínaly pozdravem a často díkůvzdáním; Pavel díkůvzdání vynechává a přechází rovnou k výtce. Jeho pozdrav spojuje řecké charis (milost), které zní podobně jako obvyklé chairein (zdravím), s hebrejským shalom (pokoj). Anathema překládá hebrejské kherem, něco zasvěceného ke zničení. O Pavlově pobytu v Arábii víme jen z tohoto listu. Jeho patnáctidenní návštěva u Petra je nejspíš ta, o níž mluví Skutky apoštolské 9.

80. Den 80

    Domácnosti a výzbroj

    Efezským 6

    O knize. List Efezským je dopis, který Pavel napsal ve vězení, nejspíš v Římě nebo v Efezu, snad pro několik mladých církví v římské provincii Asii, jejímž hlavním městem byl Efez, jedno z největších měst říše. Tradičně se datuje do let 60–62 n. l., ale může být starší, z let asi 53–56 n. l. Zdůrazňuje jednotu věřících ze Židů i z pohanů.

    Pokyny pro domácnost, určené postupně dětem a rodičům a otrokům a pánům, byly v řecké mravní literatuře známou formou. Otroctví bylo v římském světě samozřejmou skutečností a Pavel promlouvá k oběma stranám. Obraz výzbroje vychází z výstroje římského vojáka, převážně obranné; šípy se někdy namáčely do smoly a zapalovaly. Řecké slovo pro bratry zahrnovalo muže i ženy.

81. Den 81

    Pokora a dva poslové

    Filipským 2

    O knize. List Filipským je vřelý dopis, který Pavel napsal ve vězení církvi ve Filipech, římské kolonii v Makedonii na Via Egnatia, kterou založil kolem roku 50 n. l. Děkuje církvi za dar, který přinesl Epafroditus. Tradičně se datuje do let 60–62 n. l., ale může být starší, z let asi 53–56 n. l.

    Mnozí vidí v ústředním oddílu raný křesťanský hymnus. Jeho řecký text doslova říká, že se vyprázdnil. Ukřižování bylo krutým a ponižujícím římským trestem pro zločince. Židé i pohané vylévali víno jako oběť u oltáře a Pavel tento obraz užívá o své možné smrti, zatímco čeká na výsledek svého procesu. Epafroditus málem zemřel na nemoc a nejspíš tento dopis donesl domů.

82. Den 82

    Víra, o níž se ví

    1 Tesalonickým 1

    O knize. První list Tesalonickým je dopis Pavla spolu se Sílou a Timoteem mladé církvi v Tesalonice, předním makedonském městě, kterému Řím přál: neplatilo římskou daň, razilo vlastní mince a uvnitř jeho hradeb nebyla římská posádka. Pavel psal z Korintu kolem roku 50 n. l., když mu Timoteus přinesl dobré zprávy.

    Starověké dopisy začínaly jménem pisatele, adresáty a pozdravem, stejně jako tento. Pavel, Sílas a Timoteus tuto církev založili, ale po krátkém pobytu museli odejít. Většina obrácených byli pohané, kteří se zřekli model; ve světě mnoha bohů bylo opuštění bohů předků neobvyklé a přinášelo utrpení. Makedonie a Achaja byly římské provincie severního a jižního Řecka.

83. Den 83

    Pavlova poslední slova

    2 Timoteovi 4

    O knize. Druhý list Timoteovi je Pavlův dopis na rozloučenou Timoteovi, jeho spolupracovníku a zmocněnci, který byl tehdy nejspíš v Efezu. Byl nejspíš napsán ve vězení v Římě během druhého věznění, pravděpodobně kolem roku 64 n. l., krátce před Pavlovou smrtí, kterou brzy očekával.

    Pavel zobrazuje svou blížící se smrt jako úlitbu, která se vylévá. Titus odešel do Dalmácie na východním pobřeží Jaderského moře. Pavel žádá o plášť, knihy a listiny, které nechal v přístavu Troas. Nápis nalezený v Korintu jmenuje jakéhosi Erasta, městského pokladníka, nejspíš téhož muže. Námořní doprava ustávala od listopadu do března, a Timoteus proto musel přijít před zimou.

84. Den 84

    Dopis za Onezima

    Filemonovi 1

    O knize. List Filemonovi, Pavlův nejkratší a nejosobnější dopis, byl napsán ve vězení Filemonovi, křesťanskému vůdci v Kolosách, malém městě v římské provincii Asii asi 120 mil (193 km) východně od Efezu. Týká se Onezima, zřejmě jeho uprchlého otroka. Tradičně se datuje do let 60–62 n. l. a klade do Říma, může však být starší, z let 53–56 n. l., z Efezu.

    Římské právo vyžadovalo, aby chycení uprchlí otroci byli vráceni, a majitelé je mohli zbičovat, vypálit jim znamení, nebo je dokonce popravit. Církev se scházela ve Filemonově domě; Apfie byla nejspíš jeho žena a Archippus nejspíš jeho syn. Onezimus znamená užitečný a Pavel si s tím jménem hraje. Pavel své dopisy obvykle diktoval, ale tento závazek napsal vlastní rukou. Tento dopis a List Koloským byly nejspíš doručeny spolu.

85. Den 85

    Galerie víry

    Židům 11

    O knize. List Židům je kázání v podobě dopisu, jehož autor není znám. Nejpravděpodobněji byl napsán na počátku 60. let n. l., i když je možné i datum po roce 70 n. l., nejspíš domácím církvím v Římě, které čelily pronásledování. Řecko-římská společnost nedůvěřovala Židům ani křesťanům a nazývala je ateisty, protože odmítali bohy.

    Kapitola je dlouhým výčtem postav z dějin Izraele, od Abela po proroky, z nichž každá je uvedena stejným výrazem, vírou, po němž následuje čin a jeho výsledek. Jeden detail o Jákobově holi pochází z řeckého překladu Starého zákona. Egyptská Nová říše (asi 1550–1069 př. n. l.) byla dobou velkého bohatství. Mučení mohou připomínat židovské mučedníky ze 170. a 160. let př. n. l.

86. Den 86

    Zkoušky a moudrost

    Jakubův 1

    O knize. List Jakubův je praktické učení o tom, jak žít, a soustředí se na jednání víc než kterákoli jiná kniha Nového zákona. Podle tradice jej napsal Jakub, bratr Páně a vůdce jeruzalémské církve. Někteří jej kladou kolem roku 46 n. l., nejspíš do Jeruzaléma, a adresáty vidí v židovských věřících rozptýlených po světě poté, co začalo pronásledování.

    Jakub (řecky Iakobos) nese jméno praotce Jákoba. Rozptýlení (řecky diaspora) byli Židé žijící mimo svou zemi od asyrského a babylonského exilu. Pozdrav chairein byl v řeckých dopisech běžný a Jakub jej spojuje s radostí (chara). Jeho slovo pro člověka rozpolcené mysli může být jeho vlastním výtvorem. Většina lidí neuměla číst a Písmo slyšela předčítat nahlas. Sirotci a vdovy neměli nikoho, kdo by je živil.

87. Den 87

    Rozptýleným vyhnancům

    1 Petrův 1

    O knize. První list Petrův je dopis apoštola Petra věřícím v pěti římských provinciích severní Malé Asie, dnešního Turecka. Datuje se na počátek 60. let n. l., ke konci Petrova života. Jeho čtenáři čelili nepřátelství, protože mnozí sousedé pokládali křesťany za podivné, tajnůstkářské a neloajální k římské společnosti.

    Pontus, Galacie, Kappadokie, Asie a Bithýnie byly římské provincie, vyjmenované snad v pořadí, v jakém by je procházel posel. Oslovení čtenářů jako vyhnanců v rozptýlení užívá obrazu lidí žijících daleko od domova. Připravit mysl k činu doslova znamená přepásat bedra: zastrčit dlouhé roucho za opasek kvůli práci nebo běhu. Výkupné byla cena placená za osvobození zajatce nebo otroka.

88. Den 88

    Láska a pravé učení

    1 Janův 4

    O knize. První list Janův je dopis, podle tradice nejspíš od apoštola Jana, církvím v římské provincii Asii (dnešní západní Turecko), napsaný kolem let 85–90 n. l. Jedna skupina se nedávno od společenství oddělila a šířila o Ježíši učení, které list odmítá.

    Odcházející učitelé tvrdili, že mluví jako proroci. Někteří učili, že Ježíš měl lidské tělo jen zdánlivě, což je názor později nazvaný doketismus, podle řeckého slova pro zdát se. Jiný učitel té doby, Kerinthos, tvrdil, že božský Kristus sestoupil na člověka Ježíše při jeho křtu a opustil ho před jeho smrtí. Řecké slovo překládané jako dokonalý znamená spíše zralý nebo úplný než bezchybný.

89. Den 89

    Janovo vidění na Patmu

    Zjevení Janovo 1

    O knize. Zjevení je kniha vidění, kterou napsal Jan, podle tradice apoštol, ve vyhnanství na ostrově Patmos. Nejpravděpodobněji byla napsána v 90. letech n. l., snad v 60. letech, sedmi církvím v římské provincii Asii (dnešní západní Turecko), kde odmítnutí uctít císaře mohlo přinést tvrdé pronásledování.

    Řecké apokalupsis znamená odhalení a označuje druh literatury, která mluví skrze symboly, čísla a slovní obrazy. Kniha začíná trojím způsobem: úvodem, pozdravem ve stylu řeckého dopisu a dějinným zasazením. Na Patmu byla římská pevnost, kde byli drženi vězni a vyhnanci. Alfa a Omega jsou první a poslední písmeno řecké abecedy. Sedm svícnů připomíná menoru.

90. Den 90

    Nový Jeruzalém

    Zjevení Janovo 21

    Poslední vidění Zjevení čerpá ze starších obrazů: nová nebesa a nová země z knihy Izajáš, vyměřované město z knihy Ezechiel a dvanáct drahokamů podobných těm na náprsníku velekněze. Ve starověké obraznosti moře představovalo chaos a bylo někdy zobrazováno jako netvor. Město nevěsta stojí v protikladu k Babylonu, často chápanému jako Řím, který byl dříve zobrazen jako nevěstka. Město je krychle, každá strana měří 12 000 stadií (asi 1 400 mil), s hradbou o 144 loktech (asi 216 stop). Tyto násobky dvanácti připomínají dvanáct kmenů a dvanáct apoštolů. Brány starověkých měst se na noc zavíraly před nepřáteli; tyto se nezavírají nikdy.

V aplikaci si plán pamatuje, kde čtení skončilo, označuje přečtené dny a každý den připomíná čtení. Bible kralická.

• Časová osa a mapaDny: 60
• Slova origináluDny: 30