Rudé nebe, východní vítr a déšť

V zemi izraelské prší v chladnější polovině roku, od října do dubna, a déšť přináší západní vítr od Středozemního moře. Rolníci čekali na déšť „ranní i pozdní“ (5 Mojžíšova 11,14): první, v říjnu a listopadu, změkčil půdu k orbě, poslední, v březnu a dubnu, dal dozrát obilí. Proto oblak, který „vzchodí od západu“, znamenal: „Příval jde“ (Lukáš 12,54), a na Karmelu spatřil Eliášův služebník „oblak maličký jako dlaň člověčí“, jak vystupuje z moře (1 Královská 18,44).

Větry z pouště přinášely horko: „když od poledne vítr věje, říkáte: Bude horko“ (Lukáš 12,55). Východní vítr, dnes zvaný široko, vane horký a suchý, většinou v květnu, září a říjnu; spálil klasy (1 Mojžíšova 41,6) a Jonáš od něho umdléval (Jonáš 4,8). Na moři zachvátil Pavlovu loď „vítr bouřlivý půlnoční, kterýž slove Euroklydon“ (Skutky apoštolské 27,14). Barvu nebe četli jako v mnoha zemích: rudá večerní obloha věstila pěkné počasí, rudé a zamračené ráno nečas (Matouš 16,2–3) – podobně jako anglické rčení „red sky at night, sailor’s delight“ („večerní červánky – radost námořníka“). Některé rané rukopisy tato slova nemají.