Jitřenka

Po Měsíci je nejjasnějším světlem noční oblohy planeta Venuše. Protože se nikdy příliš nevzdálí od Slunce, je vidět buď na západě po západu slunce, nebo na východě před svítáním, kde ještě sama svítí, když začíná den – „jitřenka“. Staré národy ji pozorně sledovaly: babylonská tabulka zaznamenává její východy a západy za asi dvacet let vlády krále Ammisaduky ve 2. tisíciletí př. n. l. a raní Řekové pokládali jitřenku a večernici za dvě různé hvězdy.

U Izajáše je babylonský král, jemuž platí posměšná píseň (Izajáš 14,4), zesměšňován jako helel ben shachar, „zářící, synu jitra“; Kralická bible: „ó lucifeře v jitře vycházející“ (Izajáš 14,12). Hebrejské helel znamená „zářící“; Septuaginta je překládá řeckým slovem pro „jitřenku“ a latinská Vulgáta slovem lucifer, „světlonoš“. Bible krále Jakuba ponechala „Lucifer“, a protože mnozí církevní otcové vztahovali verš také na ďábla, stalo se to slovo jménem. V Novém zákoně je ten obraz svítáním: „až by se den rozednil a dennice vzešla v srdcích vašich“ (2 Petrův 1,19) a „hvězda jasná a jitřní“ (Zjevení Janovo 22,16).