Slunce a měsíc v kalendáři

Izrael počítal své měsíce podle Měsíce. Měsíc začínal novoluním, když se za soumraku ukázal první tenký srpek, a trval 29 nebo 30 dní; hebrejské slovo chodesh znamená „novoluní“ i „měsíc“. Velké svátky připadaly na úplněk uprostřed měsíce: hod beránka na čtrnáctý den prvního měsíce a svátek nekvašených chlebů na patnáctý (3 Mojžíšova 23,5–6). Žalm vyzývá troubit na beraní roh při novoluní i při úplňku ve sváteční den: „Trubte trubou na novměsíce, v uložený čas, v den slavnosti naší“ (Žalm 81,4).

Dvanáct lunárních měsíců dává jen asi 354 dní, zhruba o 11 dní méně než sluneční rok, a proto bylo čas od času nutné vložit měsíc navíc – v pozdější židovské praxi druhý adar, sedmkrát za devatenáct let. Papyry z Elefantiny v Egyptě naznačují, že tamní Židé užívali takový cyklus v 5. století př. n. l. Nejstarší jména měsíců, například Abib, měsíc zralých klasů (2 Mojžíšova 13,4), sledují zemědělský rok; po exilu přišla babylonská jména jako nisan. Podle pozdější tradice v Mišně ohlašovaly nový srpek ohňové signály z Olivové hory.