Slepý vede slepého

Farizeové a zákoníci z Jeruzaléma se Ježíše ptali, proč jeho učedníci přestupují „ustanovení starších“, když si před jídlem neumývají ruce (Matouš 15,1–2). Farizeové byli hnutím, které takové tradice přísně dodržovalo. Když učedníci Ježíšovi později řekli, že se farizeové pohoršili, odpověděl: „Vůdcovéť jsou slepí slepých, a povede-li slepý slepého, oba v jámu upadnou“ (Matouš 15,14); Lukáš podává ten výrok jako otázku (Lukáš 6,39). Slepota byla na starověkém Předním východě častá – kvůli infekcím, oslnivému světlu pouště, zraněním a stáří – a Zákon zakazoval klást slepému do cesty úraz (3 Mojžíšova 19,14). Jámy byly skutečným nebezpečím: všude byly do skály vytesány cisterny na zachycování dešťové vody a majitel nezakryté jámy musel zaplatit za zvíře, které do ní spadlo (2 Mojžíšova 21,33–34).

Dnes se „slepý vede slepého“ říká o lidech, kteří nevědí o nic víc než ti, které vedou – když jeden nový zaměstnanec zaučuje druhého nebo když radí někdo, kdo tu věc sám nikdy nedělal. Říká se to s úsměvem nebo jako stížnost.