Celník

Daně byly v biblických zemích starou věcí: dvanáct Šalomounových krajů živilo jeho dvůr, perští místodržitelé platili králi pevně stanovené částky a říše požadovaly poplatky. Za řeckých králů a pak za Římanů se právo vybírat mnohé daně prodávalo tomu, kdo nabídl nejvíc. Ten zaplatil úřadům dohodnutou částku a nechával si všechno, co dokázal vybrat navíc, a jeho zástupci provozovali mýtnice a celnice. Kromě daně z úrody a daně z hlavy existovala cla v přístavech, daně z prodeje a z dědictví. Každý židovský muž od dvaceti let výše také platil ročně chrámu půl šekelu – „daň dvou drachem“ (Matouš 17,24).

Matouš, zvaný také Léví, seděl v celnici v Kafarnaum na obchodní cestě a vybíral cla pro Heroda Antipu (Matouš 9,9). Zacheus z Jericha, města na důležité obchodní stezce, byl „vrchní celník a byl bohatý“ (Lukáš 19,2). Protože mnozí celníci brali víc, než se patřilo, a sloužili vládnoucí moci, lidé jimi opovrhovali a mluvili jedním dechem o „celnících a hříšnících“. Když se celníci ptali Jana Křtitele, co mají dělat, řekl jim: „Nic více nevybírejte než to, což jest ustaveno“ (Lukáš 3,13).