Hrnčíř

Keramika byla každodenním nádobím starověkého světa: velké džbány na vodu, víno, olej a obilí, konvice, misky, olejové lampy a hrnce na vaření s kulatým dnem. První nádoby se tvarovaly ručně, často z hliněných válečků, a možná je doma vyráběly hlavně ženy. Hrnčířský kruh proměnil tuto dovednost v řemeslo; nejstarší kruh nalezený v biblických zemích pochází z Uru, asi z let 3500–3000 př. n. l. Raný kruh tvořily dva kameny, horní se otáčel na dolním a často ho roztáčel učeň; kruh poháněný nohou se objevil až asi po roce 300 př. n. l. Lampy se lisovaly ve formách.

Jeremiáš sestoupil do domu hrnčíře a díval se, jak pracuje na kruhu: když se mu nádoba v ruce nepovedla, přetvořil hlínu v jinou (Jeremjáš 18,3–4). Hrnce byly levné a snadno se rozbily a lidé je při stěhování jen zřídka brali s sebou. Rozbité kusy, střepy, se ještě daly použít – k nabrání uhlíků nebo vody (Izajáš 30,14) nebo k drbání kůže, jak to dělal Job. Později na ně lidé psali krátké zprávy; archeologové jim říkají ostraka, jako dopisy nalezené v Lachisu. Hliněné džbány také chránily listiny (Jeremjáš 32,14).