Písař

Ve starověkém Izraeli umělo číst a psát jen málo lidí, a tak za ně psali písaři: smlouvy a listiny, dopisy, potvrzenky a seznamy. Písař mohl sedět v městské bráně a psát pro ty, kdo psát neuměli. Králové měli královského písaře, vysokého úředníka, který vedl záznamy, radil a dohlížel na peníze – Saraiáše za Davida, Sobnu za Ezechiáše, Safana za Joziáše. Řemeslu se učilo u učitele, zprvu v písařských rodinách (1 Letopisu 2,55). Psalo se rákosovým perem a inkoustem ze sazí na papyrus nebo kůži a svitky se přiřezávaly nožem (Jeremjáš 36,23).

Báruch zapisoval Jeremiášova slova, jak mu je diktoval, „inkoustem do svitku“ (Jeremjáš 36,18). Pavel také diktoval dopisy: Tercius zapsal list Římanům (Římanům 16,22) a Pavel připojoval pozdravy vlastní rukou. Po vyhnanství začalo slovo znamenat znalce Mojžíšova Zákona – Ezdráš byl „písař zběhlý v Zákoně“ (Ezdráš 7,6). V novozákonní době zákoníci Zákon opisovali, vyučovali a vykládali; většina z nich byla spjata s farizeji a někteří zasedali v synedriu, nejvyšší židovské radě. Lidé je oslovovali „rabbi“ a nosili dlouhá roucha (Marek 12,38).