Hněv

Bible nenazývá hříchem každý hněv. „Hněvejte se, a nehřešte,“ píše Pavel, „slunce nezapadej na hněvivost vaši“ (Efezským 4,26), a Marek vypráví, že Ježíš pohleděl na své kritiky „hněvivě, zarmoutiv se“ (Marek 3,5). Varuje před hněvem, který se vymkne z mezí: blázen dává průchod všemu svému hněvu, kdežto moudrý jej zdržuje (Přísloví 29,11); „Odpověd měkká odvracuje hněv“ (Přísloví 15,1); každý má být „zpozdilý k hněvu“ (Jakubův 1,19). Ježíš postavil hněv na bratra vedle vraždy (Matouš 5,21–22). Kainův hněv skončil prvním zabitím (1 Mojžíšova 4,5–8) a Saul, rozzuřený písní žen, později hodil po Davidovi kopím (1 Samuelova 18,10–11).

Řehoř Veliký rozlišoval hněv vzbuzený horlivostí pro to, co je správné, a hněv, který zaslepuje. Stavěli proti němu trpělivost. V „Psychomachii“ básníka Prudentia, kolem roku 405, metá Hněv kopí po klidné Trpělivosti, a když neškodně padají, ve své zuřivosti zahubí sám sebe. Hněviví u Danta kráčejí na třetí terase černým, štiplavým dýmem. Umělci zobrazovali Hněv jako ozbrojenou postavu s mečem, někdy jedoucí na medvědovi.