Pýcha

V Bibli je pýcha „výška“ – povýšení srdcem i očima nad druhé a před Bohem. „Před setřením bývá pýcha, a před pádem pozdvižení ducha,“ říkají Přísloví 16,18, a oči vysoké stojí na prvním místě mezi tím, čeho Hospodin nenávidí (Přísloví 6,17). Pozdější čtenáři viděli pýchu ve dvou příbězích. Stavitelé babylonské věže řekli: „Nuže, vystavějme sobě město a věži, jejíž by vrch dosahal k nebi; a tak učiňme sobě jméno“ (1 Mojžíšova 11,4). Nabuchodonozor se díval na své město a řekl: „Zdaliž toto není ten Babylon veliký, kterýž jsem já vystavěl“ (Daniel 4,27); na čas přišel o království a potom chválil krále nebeského, „kterýž chodící v pýše může snižovati“ (Daniel 4,34).

Řehoř Veliký nazval pýchu královnou a kořenem ostatních neřestí a středověcí autoři ji často kladli na první místo. Stavěli proti ní pokoru. Dante činí z pýchy první terasu své hory Očistce: pyšní tam chodí shrbeni pod těžkými kameny kolem reliéfů pokorných činů. Umělci kreslili Pýchu jako bohatě oděnou ženu se zrcadlem a pávem – ptákem, který roztahuje ocas, aby byl vidět.