Závist

Závist je smutek nad cizím dobrem – přání, aby bylo druhému vzato, nejen touha mít je také. „Život těla jest srdce zdravé, ale hnis v kostech jest závist,“ říkají Přísloví 14,30, a Matouš vypráví, že Pilát věděl, „že jej z závisti vydali“ (Matouš 27,18). Pozdější tradice viděla závist v Kainovi, když byla oběť jeho bratra přijata a jeho ne: „rozlítil se Kain náramně“ (1 Mojžíšova 4,5); v Jozefových bratřích, o nichž stojí: „Tedy záviděli mu bratří jeho“ (1 Mojžíšova 37,11), a kteří ho prodali kupcům mířícím do Egypta; a v králi Saulovi, který slyšel ženy zpívat o Davidových desetitisících, a proto „Saul zlobivě hleděl na Davida od toho dne i vždycky“ (1 Samuelova 18,9).

Závist nepatřila k osmi Evagriovým myšlenkám; do seznamu ji přidal Řehoř Veliký. Kniha moudrosti, která je v pravoslavných a katolických Biblích, říká, že smrt vstoupila do světa ďáblovou závistí. Pozdější seznamy kladly proti ní laskavost. Na Dantově druhé terase sedí závistiví, kteří nevidí, jako slepí žebráci v hrubých pláštích, a opírají se jeden o druhého. Umělci dávali Závisti hada nebo srdce, které hryže.