Odkud ten seznam pochází

Bible nemá seznam sedmi smrtelných hříchů. Má jiné seznamy: Přísloví říkají: „Těchto šesti věcí nenávidí Hospodin, a sedmá ohavností jest duši jeho“ (Přísloví 6,16) – od očí vysokých až po toho, kdo rozsívá různice mezi bratřími; Pavel vypočítává „skutky těla“ (Galatským 5,19–21); Ježíš jmenuje, co pochází „z vnitřku z srdce lidského“ (Marek 7,21–22). Sedmero hříchů vyrostlo ze zkušenosti křesťanských mnichů. V egyptské poušti koncem 4. století popsal Evagrios Pontský osm zlých myšlenek (logismoi): nestřídmost, smilstvo, láska k penězům, smutek, hněv, acedia, ješitnost a pýcha. Jan Kassián je kolem roku 420 přinesl latinsky na Západ.

Kolem roku 590 vyčlenil papež Řehoř Veliký pýchu jako kořen všech neřestí a pod ní napočítal sedm, k nimž přidal závist; pozdější západní autoři vrátili lenost (acedia) na místo smutku a pýchu na místo ješitnosti. Katolické učení nazývá těchto sedm „hlavními hříchy“ – hlavami, z nichž vyvěrají další hříchy. Pravoslavná tradice uchovává osm vášní tak, jak je vyložil Kassián, a „Žebřík“ Jana Klimaka (7. století) je popisuje stupeň po stupni. Protestantské církve nemají o takovém seznamu žádné učení, i když v jejich literatuře dál žije.