Smilstvo

Sedmé přikázání (v luterském a katolickém počítání šesté) říká: „Nesesmilníš“ (2 Mojžíšova 20,14) a Ježíš ho přenesl do srdce: „každý, kdož by pohleděl na ženu ku požádání jí, již zcizoložil s ní v srdci svém“ (Matouš 5,28). Pavel napsal: „Utíkejte smilstva“ (1 Korintským 6,18), a právě to udělal Jozef: když se ho manželka jeho pána snažila svést, nechal jí v rukou svůj oděv a utekl ven (1 Mojžíšova 39,12). Příběh krále Davida je vyprávěn otevřeně (2 Samuelova 11). V čase, kdy králové vyjíždějí do války, „David pak zůstal v Jeruzalémě“; ze střechy paláce uviděl Betsabé, poslal pro ni a potom dal jejího muže Uriáše postavit tam, kde měl v boji padnout. Pozdější kazatelé začínali ten příběh oním zahálčivým večerem.

Evagrios nazýval tuto myšlenku porneia, slovem, jímž Pavel označuje smilstvo; latinské seznamy říkaly luxuria, slovanská tradice blud. Pozdější seznamy kladly proti němu čistotu a v Prudentiově „Psychomachii“ porazí Cudnost Chlípnost ve druhé bitvě básně. Dante umístil chlípné na sedmou a poslední terasu Očistce, kde kráčejí ohněm, zpívají a volají příklady čistoty.