Pes

Psi patřili k prvním zvířatům, která si lidé ochočili, dávno předtím, než byla sepsána Bible. Ve starověkém Izraeli byla většina psů polodivokými mrchožrouty, kteří se toulali ulicemi a po smetištích a žrali, co našli. Pastýři chovali psy, aby hlídali stáda (Jób 30,1), a Izaiáš se vysmívá nedbalým vůdcům jako hlídacím psům, kteří neumějí štěkat (Izajáš 56,10).

Proto bylo slovo „pes“ obvykle urážkou. Goliáš křičí: „Což jsem pes?“ a člověk mohl sám sebe nazvat „mrtvým psem“, aby ukázal, jak je nepatrný (2 Samuelova 9,8). Kazatel říká, že i živému psu je lépe než mrtvému lvu. Pes jako společník se objevuje jen v knize Tobiáš, která je součástí pravoslavných a katolických Biblí: pes tam doprovází mladého Tobiáše na cestě. Když Ježíš mluví se ženou, která není Židovka, stojí v řečtině zdrobnělina kynaria, „pejsci“, a ona odpovídá, že i pejsci jedí drobty pod stolem.