Jairova dcera a žena, která se dotkla jeho pláště

18A když on toto k nim mluvil, aj, kníže jedno přistoupilo a klanělo se jemu, řka: Pane dcera má nyní umřela. Ale pojď, vlož na ni ruku svou, a budeť živa.

19A vstav Ježíš, šel za ním, i učedlníci jeho.

20(A aj, žena, kteráž nemocí svou trápena byla ode dvanácti let, přistoupivši pozadu, dotkla se podolka roucha jeho.

21Nebo řekla sama v sobě: Dotknu-li se jen toliko roucha jeho, uzdravena budu.

22Ježíš pak obrátiv se a uzřev ji, řekl: Doufej, dcero, víra tvá tě uzdravila. A zdráva učiněna jest žena od té chvíle.)

23Přišed pak Ježíš do domu knížete, a uzřev tu trubače a zástup hlučící,

24Řekl jim: Odejdětež; nebť neumřela děvečka, ale spí. I posmívali se jemu.

25A když byl vyhnán zástup, všed tam, ujal ji za ruku její; i vstala jest děvečka.

26A roznesla se pověst ta po vší té zemi.

21A když se přeplavil Ježíš na lodí zase na druhou stranu, sšel se k němu zástup mnohý. A on byl u moře.

22A aj, přišel jeden z knížat školy Židovské, jménem Jairus, a uzřev jej, padl k nohám jeho,

23A velmi ho prosil, řka: Dcerka má skonává. Prosím, pojď, vlož na ni ruce, aby uzdravena byla, a budeť živa.

24I šel s ním, a zástup mnohý šel za ním, i tiskli jej.

25(Tedy žena jedna, kteráž tok krve měla dvanácte let,

26A mnoho byla trápena od mnohých lékařů, a vynaložila všecken statek svůj, a nic jí bylo neprospělo, ale vždy se hůře měla,

27Uslyšavši o Ježíšovi, přišla v zástupu pozadu, a dotkla se roucha jeho.

28Neb řekla byla: Dotknu-li se jen roucha jeho, uzdravena budu.

29A hned přestal jest krvotok její, a pocítila na těle, že by uzdravena byla od neduhu svého.

30A hned Ježíš poznav sám v sobě, že jest moc vyšla z něho k uzdravení, obrátiv se v zástupu, řekl: Kdo se dotekl roucha mého?

31I řekli mu učedlníci jeho: Vidíš, že tě zástup tiskne, a pravíš: Kdo se mne dotekl?

32I hleděl vůkol, aby ji uzřel, která jest to učinila.

33Ta pak žena s bázní a s třesením, věduci, co se stalo při ní, přistoupila a padla před ním, a pověděla mu všecku pravdu.

34On pak řekl jí: Dcero, víra tvá tě uzdravila, jdiž u pokoji, a buď zproštěna od trápení svého.)

35A když on ještě mluvil, přišli někteří z domu knížete školy, řkouce: Dcera tvá umřela, proč již zaměstknáváš Mistra?

36Ježíš pak, hned jakž uslyšel to, což oni mluvili, řekl knížeti školy: Neboj se, toliko věř.

37I nedal žádnému za sebou jíti, jediné Petrovi, Jakubovi a Janovi, bratru Jakubovu.

38I přišel do domu knížete školy, a viděl tam hluk, ano plačí a kvílí velmi.

39I všed tam, řekl jim: Co se bouříte a plačete? Neumřelať jest děvečka, ale spí.

40I posmívali se jemu. On pak vyhnav všecky, pojal toliko otce a matku děvečky, a ty, kteříž s ním byli, i všel tam, kdež děvečka ležela.

41A vzav ruku děvečky, řekl jí: Talitha kumi, jenž se vykládá: Děvečko, (toběť pravím,) vstaň.

42A hned vstala děvečka, a chodila; nebo byla ve dvanácti letech. I zděsili se divením převelikým.

43A přikázal jim pilně, aby žádný o tom nezvěděl. I rozkázal jí dáti jísti.

40Stalo se pak, když se navrátil Ježíš, že přijal jej zástup; nebo všickni očekávali ho.

41A aj, přišel muž, kterémuž jméno bylo Jairus, a ten byl kníže školy Židovské. I padna k nohám Ježíšovým, prosil ho, aby všel do domu jeho.

42Nebo měl dceru tu jedinou, kteréž bylo okolo dvanácti let, a ta umírala. A když šel, tiskl jej zástup.

43Tedy žena jedna, jenž nemoc svou trpěla od let dvanácti, (kterážto byla na lékaře vynaložila všecken statek, a od žádného nemohla uzdravena býti,)

44Přistoupivši pozadu, dotkla se podolka roucha jeho, a hned přestala nemoc její.

45I řekl Ježíš: Kdo jest, jenž se mne dotekl? A když všickni zapírali, řekl Petr, a kteříž s ním byli: Mistře, zástupové tebe tisknou a tlačí, a ty pravíš: Kdo se mne dotekl?

46I řekl Ježíš: Dotekl se mne někdo, nebo poznal jsem já, že jest moc ode mne vyšla.

47A viduci žena, že by tajno nebylo, třesuci se, přistoupila a padla před ním, a pro kterou příčinu dotkla se ho, pověděla přede vším lidem, a kterak jest hned uzdravena.

48A on řekl jí: Dobré mysli buď, dcero, víra tvá tebe uzdravila. Jdiž u pokoji.

49A když on ještě mluvil, přišel jeden od knížete školy, řka jemu: Již umřela dcera tvá, nezaměstnávej Mistra.

50Ale Ježíš uslyšav to, odpověděl jemu: Nebojž se, věř toliko, a zdrávať bude.

51A všed do domu, nedopustil s sebou vjíti žádnému než Petrovi a Jakubovi a Janovi, a otci a mateři té děvečky.

52Plakali jí pak všickni a kvílili. A on řekl: Neplačtež. Neumřelať, ale spíť.

53I posmívali se jemu, vědouce, že jest umřela.

54On pak vyhnav ven všecky, a ujav ruku její, zavolal, řka: Děvečko, vstaň!

55I navrátil se duch její, a vstala hned. I kázal jí dáti jísti.

56I divili se náramně rodičové její. A on jim kázal, aby žádnému nepravili o tom, co se bylo stalo.